Z Chillas až na konec světa

úterý 25.3. - ráno v devět podle našeho hotelmeistra měl jet autobus do Chillas. Jenže o něm nikdo nic nevěděl a devátá se blížila. Chodili jsme po městečku a různě se poptávali po autobusu. Ale lidé buď nevěděli nebo nám říkali, že autobusy jezdí pozdě odpoledne. A tak jsme to po hodině vzdali a došli k prvnímu minibusu, který stál a vypadal, že co nevidět vyrazí naším směrem a zeptali se řidiče, kam jede. Jel do Pattanu - to bylo asi 80km naším směrem a tak jsme ho vzali. Ještě jsme půl hodiny počkali, než se naplní a pak vyjel. Pomalu projížděl vesnicí a vykřikoval jména měst a vesnic přes které jede, jestli se ještě nějaký pasažér nechytí. Pár lidí
ještě vzal a docela jsme si oddychli, když konečně vyjel z vesnice. Ovšem jen na chvíli. Na prvním možném místě za vesnicí se autobus otočil a začal se vracet. Řidič totiž usoudil, že má lidí málo a tak jsme si plodnou jízdu krokem tam a zpět po celé vesnici ještě jednou zopakovali. Někdy před polednem jsme tedy vyjeli konečně z vesnice znovu, naostro a s jedním pasažérem navíc.

Autobus poměrně klidně poskakoval po "silnici" klikatící se údolím vysoko nad řekou Indus. S Kubou jsme si docela užívaly výjimečně klidné jízdy a fotili údolí kdykoliv se vyskytl nějaký malebný výhled - tedy pořád. Sem tam na nás někdo vedle cesty mávnul a tak řidič přibrzdil a on si naskočil na střechu. Jinde se zase ozvalo zabouchání na střechu a tak řidič
zastavil a některý z pasažérů "druhé třídy" slezl, zaplatil řidiči, strnule a s otevřenou pusou se na mě s Kubou podíval a pak mu odjíždějící mikrobus přejel nohy. Kupodivu to nesli docela sportovně, asi to tolik nebolí. Musím to někdy zkusit.

Po pár půlhodinových pauzách v různých vesničkách a několika násobných vyhlídkových jízdách jinými vensničkami jsme se konečně dokodrcali do Pattanu. Naprosté nespěchání kohokoliv v této zemi je asi další přirozenou součástí kuturního šoku pro měšťáka, který má pár týdnů dovolené a chce dojet co nejdál.

Už jsme měli lidí plné zuby, takže jsme koukali co nejrychleji najít další mikrobus, co by nás vzal dál. Poměrně rychle jsme jeden sehnali, ale jel také jen do nejbližší větši vesnice. A tak jsme se stejným stylem dodrnacali do Dassu a odtud do Shatial.

Shatial byl opravdu konec světa. V jedné zatáčce cesty tu bylo asi deset dřevěných domů, pár dětí prodávající ryby, které čerstvě vylovili z Indu, jeden obchod s ovocem, jeden se slepicema, mrak čumilů a jedno velké parkoviště plné minibusů. Náš řidič minibusu nám už několik vesnic
vyhrožoval, že už končí, ale tady tedy zkončil definitivně. Ptali jsme se místních, kdy pojede něco dál a oni říkali to, co nám mělo být už dávno zřejmé - až pojede, tak pojede. Sedli jsme si do stínu a čekali. A tak se k nám postupně přesunul shluk čumilů z vesnice-zatáčky a divili se, že nemluvíme Darí. Hodně se také divili, cože jsme to za divný stát ta Česká republika, když u nás nejsou školy, kde by se Darí vyučovalo. Vždyť je to jazyk, kterým mluví přes 150 miliónů lidí!

Asi po hodině konverzace, kdy na nás svůj ostrovtip vyzkoušela téměř půlka vesnice a Kuba porodil skoro celého ježka, projiždělo kolem osobní auto jenom s řidičem a tak jsem ho zkusi stopnout. Zeptal jsem se ho, kam jede. Jel do Gilgitu. Super alespoň kousek. Za svezení chtěl 600 Rupií (6 Euro) od každého. Naznačil jsem na něj mezinárodním gestem, jestli se nezbláznil. Po
chvíli handrkování jsme se dohodli na hořkých 150 Rupiích za osobu. Naložili jsme bágly do kufru, nastoupili jsme, ale... řidič nenastoupil. Šel do hloučku lidí a tam se s nima o něčem dohadoval. Pak přivedl dalšího spolucestujícího a posadil si ho na místo spolujezdce. Nastoupil si, ale ani pak nejel. Jen v klidu seděl a čekal. Chtěl ještě patého. To byl tedy stop!

Čekal na pátého tak dloho, než přišel do jednoho z minibusů řidič a vyjel na silnici. Začal shánět lidi a minibus se pomalu plnil. Protože minibus rozhodně stál méně jako autostop, tak i spolujezdec vystoupil a šel na minibus. Když nám došlo, že s tímhle vydřiduchem daleko nedojedem, tak jsme i přes jeho výrazné protesty, vytáhli z kufru batohy a šli je přivázat na
střechu minibusu. Ten jel za 100 Rupií. Když byl minibus už skoro plný a vypydalo to, že pojedem, tak se ve předu začali chlapi o něčem hádat a zkončilo to tím, že se naštvaný řidič sebral a odešel. Chlapi začali zase vystupovat, sedat si na bobek na kraj silnice a zaujímat tím uneverzální Pakistánskou čekací polohu. Já s Kubou jsme i přes ohromné vedro raději zůstali v minibuse, aby nám něco neuniklo.

Po chvíli se od vesnice objevil asertivní chlapec a po chvíli postrkování s chlapama si sednul za volant. Chvíli zvědavě tahal za všechny možné páčky, blikal světlama, stíral suché sklo a zakončil to tím, že nastartoval se zařazenou rychlostí. Minibus se divoce rozeskákal, ale Dieselův motor
poslušně chytil. To nás poměrně dost vyděsilo. Představa, že tenhle kluk, který jednou viděl auto na obrázku, s námi bude vykružovat zatáčky ve stěně stovky metrů nad divokou řekou, už byla moc i na mě. Naštěstí auto dost vyděsilo i samotného chlapce, ten ve zmatku dupnul na brzdu a s několika divokými zazmítáními se minibus zase zastavil. Naštěstí tahle maličkost dost vyděsila i nějaké řidiče poblíž a tak se smiloval, nastoupil, nastoupili i všichni ostatní chlapi a vyrozilo se. Kam jinam než pochopitelně zpět do vesnice udělat si spanilou jízdu, aby se zaplnila i poslední dvě volná místa z dvaceti, která zbývala.

Jakmile jsme vesničku znali dostatečně tak řidič usoudil, že je tedy čas vyrazit a zamířil směrem z vesnice. Z předu se opět ozvalo divoké dohadování, které zkončilo tím, že řidič na konci vesnice stejným způsobem jako jeho předchůdce autobus zašlápl, vystoupil a odešel. A tak jsme zase vystupovali a zase čekali. Od jednoho z čekajících lidí jsem se dozvěděl, že se chlapi vpředu vždycky snaží usmlouvat ze 100 Rupií (1 Euro) na 80 Rupií a to se řidiči nevyplatí, tak raději nejede. Chvíli jsme uvažovali, že by nám bylo příjemnější, zaplatit 200 Rupií navíc a pokrýt tak řidičovo ztrátu než se péct na prudkém slunci v jedné z tisíce zatáček na KKH.

Nakonec to rozlouskl NATCO (NAtional Transport COrporation). Jde o pravidelnou autobusovou a minibusovou linku, která jezdí KKH od Rawalpindí do Gilgitu a zpět několikrát denně. Jezdí v pravidelné časy a za předem stanovené ceny. A měli poslední tři volná místa.

Chlapi se okamžitě vrhli k okénku a začali smlouvat. Procpal jsem se dopředu a řekl že akceptuju cenu (i když jsem nevěděl jakou) a řidič poslal závozníka, aby nám připnul batohy na střechu. Pak nám ukázal, abychom si nastoupili zadním okénkem na poslední sedačky v poslední řadě vzadu, chvíli shazoval nechtěné pasažéry ze střechy a vyjelo se.

Bohužel, zrovna tohle NATCO končilo v Chillas. Tam nás minibus vysadil před malým hotelem u cesty. Ptali jsme se místních v hotelu, kdy pojede minibus do Gilgitu. Nikdo však neuměl anglicky. Dlouho jsme se dohadovali rukama a nohama s každým, kdo tam seděl. Informace se značně lišili. Od "za chvíli", přes "osm večer" a "osm ráno" až po "hotel very good price,
mistér". Bylo šest večer a do osmi se nám čekat nechtělo, tak jsme postávali na parkovišti-asizastávce, jestli se něco neukáže. Jelo další NATCO v protisměru a zastavilo tu. Vedle řidiče seděl chlapík s perfektní angličtinou, který hrozně moc mluvil, ale i když to neřekl přímo, tak z toho stejně vyplynulo, že neví.

Zašli jsme do hotelové restaurace a podle slovníčku v průvodci zkusili bezmasé nekořeněné jídlo (Aloo Gobi). Dostali jsme květák s bramborama s univerzální chlebovou plackou (Naan). Docela se to dalo. Když už jsme tam doseděli až do osmi a zaplatili, tak jsem se "číšníka" zeptal, jestli už
minibus pojede. S nervózním obličejem nám nabídl hotel na noc za "very reasonable price". Sprostě jsem česky zanadával, zbalili jsme si věci a šli na silnici na starého dobrého stopa. Fakt jsem zuřil. Nikdo nepřizná, že vlastně vůbec nic neví a každý jen kouká, jak vytlouct z turistů nějaké peníze.

Za asi dvacet minut nám zastavil chlapík a řekl, že nás do Gilgitu vezme za 150 Rupií každého. Beze smlouvání a rovnou konečná cena. Ještě zastavil na návsi, vlítnul do hospody a odtud přitáhl další dva chlapy a mohlo se jet.

Jel úplně šíleně. Na rovnějších úsecích rozjel auto na 140km/h a před rozbitýma úsekama pak prudce brzdil. Vracečky jsem už raději vytěsnil. Jen sem tam zastavil u nějakého potoka, co tekl přes silnici a dolil si vodu do netěsnícího chladiče.

Zatím se setmělo a my alespoň neviděli ty srázy pod námi, kdykoliv se řidič s troubením vrhnul do vracečky a s pískáním gum ji řízl. Aby naše soukromé rallye po KKH nebylo tak nudné, tak nám nabídl, jestli nechceme také řídit. S díky jsme odmítli. Byla by to sice určitá cesta jak tenhle zlý sen přežít, ale z řízení vlevo jsem měl ještě větší noční můru než ze smlouvání v lekárnách. Jenže to byla velká chyba, protože se tím chytil příležitosti náš doposud tichý spolujezdec, který to vzal jako ideální příležitost naučit se řídit.

Po chvíli vysvětlování se naše auto rozskákalo vpřed. Jízda byla zřetelně značně nejistá, ale alespoň pomalá, takže jsme si mohli naši smrt pěkně pomalu vychutnávat. Jenže jak kilomtery ubíhali, tak se z našeho nezkušeného řidiče stával hotový zkušný Pittipaldi. Ani ne tak v jistotě řízení jako v rychlosti. Pak se auto zastavilo způsobem, jakým by zastavil normální řidič, kdyby chtěl prudce zabrzdit levou nohou a bez vysvětlení začal couvat. Nemusím doufám ani popisovat, že to bylo v úzké zatáčce nad propastí bez svodidel a Pittipaldimu juniorovi šlo couvání ještě hůře než brzdění. Pak najednou vystoupil, vyběhl před auto a z příkopu vytáhl docela jetou kšiltovku. No a pak to bylo teprve rallye.

Do Gilgitu jsme dorazili hluboko v noci. Dva chlapíci vystoupili a místo sjednaných 150 Rupií za osobu mu dali jen 100 Rupií a s díky odešli do tmy. Takhle by se myslím neměla smlouvat cena ani tady. Nechali jsme se dovézt před hotel Medina, který doporučoval průvodce. Jenže auto začalo chcípat a nechtělo ani moc znovu chytat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že už mu definitivně vytekla voda z chladiče a teď se mu to přehřívá, ale to odmítal s argumentem, že teploměr ukazuje teplotu nízkou. To neponořené teploměry většinou dělaj. Dovezl nás do centra a ptal se po hotelu Medina. Nějaký chlapík nám řekl, že takový hotel neexistuje, že je jen tržiště Medina
Market, ale hotel ne. A tak nás poslal do hotelu Taj (který asi vlastnil).

Hotel Taj byl plný, ale vzali nás do nějakých nových domků, co k hotelu přistavili teprve nedávno. Cena 4 Euro na pokoj a noc a dostali jsme ten nejluxusnější pokoj, co jsme za cestu viděli. A ještě čaj na uvítanou gratis.

Dlouho do noci jsme ještě koukali na HBO na Rychle a zběsile - Tokyo drift a velmi se bavili nad jejich klidnou a bezpečnou jízdou.

Vítejte na KKH

Neděle 23. března - ráno se nestřílelo, tak jsme si trochu přispali. Pomalu jsme si zabalili, ještě si vychutnali pár chvil v našem věrném špinavém pokoji a i když Kubovi ještě nebylo úplně dobře, tak jsme vyrazili alespoň do prvního městečka na Karakoramské dálnici.

Obešli jsme Sitara market a našli taxíka, který byl ochotný nás vzít na Islamabadské autobusové nádraží za 1 Euro. Licencované taxíky takovou cenou většinou opovrhnou, ale naštěstí je kolem vždy několik podnikavců, kteří prostě vezmou svoje soukromé osobní auto a jdou jen tak bez licence vozit lidi za peníze. A ty mají ceny nižší.

Na nádru jsme našli minibus, který vyrážel na KKH a počkali si 30 minut, než se zaplní a budeme moci vyjet. Autobus jel na CNG (stlačený methan), takže jsme za dvě hodiny jízdy museli dvakrát tankovat. S Kubou jsme seděli na posledních sedačkách, takže jsme měli 20MPa tlakovou nádobu doslova pod zadkem. Zlaté naše LPG. To má pracovní přetlak 0,1MPa a i tak se toho lidi docela bojí.

Krajina se dlouho neměnila a pořád bylo kolem docela dost stromů a polí. Po dvou přestupech do jiných minibusů se však silnice začala zrázu zvedat a klikatila se ve stoupavých vracečkách nad schodovitými rýžovými políčky. Chvíli se lepila na pozvolná úbočí nad údolím a pak se vlila do široké planiny obydlené městečkem Manshera. Tam jsme vystoupili.

Jakmile minibus zastavil, tak se ne střechu vyšplhal mladík a sundal nám batohy. Slušně jsem mu poděkoval a on začal nastavovat ruku a říkat "Bakšiš, bakšiš". S úsměvem nechápajícího jsem mu podal ruku a za všeobecného veselí se měl k odchodu. Mladík ale pořád něco chtěl, tak jsem mu dal ekvivalent 10 centů. Chvíli argumentoval, že chce 20 centů, protože batohy byly dva, ale měl smůlu.

Nalepil se na nás snad největší shluk lidí, jaký jsme za cestu potkali a všichni se ptali, kam jdeme a odkud jsme a tak. Protože taktika nikomu nic neříkat naprosto nefungovala, tak jsme si porůznu vymýšleli a dávali si záležet na tom, aby si informace vzájemně odporovaly. Oni nám ostatně takhle radí pořád, když se zeptáme. Kuba navrhoval, že by si koupil mačetu a napsal si na záda, že kdo ho osloví, tak tomu usekne hlavu. Ale mačety tu asi nepoužívají, protože jsme žádnou nesehnali.

Potkal nás velice klidný a dobře anglicky mluvící kluk. Říkal, že je Afgánec. Když Rusové napadli Afghánistán, tak jeho rodiče uprchli do Pákistánu. On se už narodit tady. Ale i přesto se pořád cítí jako Afghánec a těší se, kdy už se bude moct vrátit "domů". Doporučil nám hotel Irrum.

Kus po silnici jsme se zeptali mladého muže na hotel a ten nás tam beze slova dovedl. Hotel byl uprostřed starého města hned vedle hlavní silnice plné lidí, krámků, aut, smradu, hluku, odpadků a dalších pákistánských reálií. Za pokoj chtěli 6 Euro a měli tam i pěknou restauračku, tak jsme to vzali.

Trochu jsme si za všeobecného silného zájmu prošli město a na doporučení našeho tištěného průvodce jsme si našli restauraci v hotelu Zam Zam. Byla hrozná. Poměrně temná a docela špinavá i když na místní poměry samozřejmě docela luxusní. Našli jsme si koutek na konci restaurace, kde byl šílený řev televize nejsnesitelnější a počkali dvacet minut na číšníka, který měl v restauraci, kde jsme byli jenom my a 15 volných stolů zřejmě napilno. Pak k nám přišel a jen tak do řevu televize vychrlil nějakých deset jídel. Požádal jsem o menu a tak jsme si další čtvrthodinku počkali, než nám přinesl dvojstránku s menu, kde byla většina jídel přeškrtaná a ten zbytek byl v místním jazyce. Kuba nechtěl riskoval, tak si dal jenom rýži se zeleninou a já si dal kuře na kari, protože to bylo jediné, co jsem přeložil.

K večeru jsem se vydal hledat internetovou kavárnu. Jednu jsem našel, ale hned u vchodu mi moudrý padesátník, asi majitel, zakázal používat čtečku karet z foťáku, protože prý jsou tyhle karty téměř vždy zavirované. Kavárna byla špinavá a zahulená a navíc bych svými fotkami opravdu nerad zaviroval nějaký z zaručeně zdravých počítačů, které celé dni browzdají po porno stránkách a to dokonce i tehdy, když u nich nikdo nesedí.

O patro výše byla naštěstí další internetová kavárna, která nejen že byla nová a nezahulená, ale i čistá, s USB porty a ochotnou obsluhou. Bohužel se ukázalo, že moje čtečka karet nejde zasunout do jediného USB portu, který počítače měli, aniž by bylo nutné vytáhnout kabel od monitoru, který byl hned vedle. Nechápu, jak mohla čtečka projít akceptačním testem USB specifikace, když asi pětkrát překračuje maximální dovolené zástavbové rozměry v okolí konektoru. Posadil jsem se k počítači a automaticky pustil měřeni rychlosti na www.lupa.cz. Stránky ani do deseti minut vůbec nenaskočily. Pak jsem to uviděl. U serveru u obsluhy byl připojený klasický 33,6 kbit/s modem. Sdílený pro celou kavárnu. Naštěstí měli starou verzi Internet Exploreru, takže bylo možné vypnout zobrazování obrázků. Ale i tak jsem strávil přihlašováním na svůj blog dobrých dvacet minut. Napsal jsem tři řádky a obsluha mi přišla říct, že zavírají, že tu je málo lidí. Dnešek se fakt nevydařil.

V pondělí ráno jsme usoudili, že se nám nebezpečně krátí zásoby Rupií, tak jsme se vydali hledat směnárnu. V bance peníze nevyměňují a všichni nás posílali do jedné směnárny v centru. Ta však byla zavřená. Prý otevírají až v jedenáct nebo později. Vydali jsme se tedy zpět na autobusové nádraží. Kus od něj jsme nečekaně jeden Exchange našli, takže jsme nakonec i směnili. Na nádraží nám ale řekli, že jestli chceme jet dál po KKH, tak musíme na druhé nádraží o kus dál. Došli jsme tam a ptali se na autobus do Besham. Tam nám ale řekli, že odtud žádný nejezdí a poslali nás ještě dál. Po asi hodině bloudění jsme našli nenápadný baráček, kde říkali, že autobus pojede. Ať počkáme. Byl ale problém dozvědět se kdy.

Po asi tři čtvrtě hodině čekání jsem se šel zeptat, kde ten slibovaný bus je a konečně se mi podařilo pochopit, že jede až za pět hodin. A tak jsme si šli stoupnout vedle silnice a koukali pro prázdných minibusech. Ale byly všechny plné. Zrovna teď, když je člověk potřebuje. Po chvíli se s námi dal do řeči mladík, ze kterého vypadlo, že je doktorand na místní univerzitě a studuje evropské dějiny. Ten nás poslal zpět na nádraží, kde jsme před hodinou byli. Když jsem mu říkal, že odtud nás poslali sem, tak nám vysvětlil, že problém je v tom, že jsme se ptali po autobusu. Ty jezdí jen asi tři denně. Ten mrak mikrobusů, co proudí neustále sem a tam se nazývá "MIS Service" a jezdí z nádraží. A tak jsme se zase vrátili na nádraží, počkali až se naplní minibus směrem na Besham a vyrazili.

Teď už se jelo po poctivé KKH. Autobus kličkoval po úzké silnici vtesané do příkrého svahu a pod námi se klikatil široký Indus. Jakmile se kdekoliv ve svahu objevil alespoň kousíček méně příkrý, tak tam měl někdo barák a políčko. Co tu ty lidi drží vážně nechápu.

V Beshamu jsme byli až potmě. Lidé tu byli mnohem klidnější a ani si nás moc nevšímali. Kubovi bylo hodně špatně, tak jsme vzali první hotel s honosným jménem Paris. Podle průvodce měl mít ochotnou obsluhu, ale v noci velmi hlučný. Obsluha byla velmi ochotná a příjemná. Protože jsem se rozhodl, že budu s průjmem bojovat čokoládou (ta přeci staví), tak jsem vznesl přání, kde by bylo možné koupit čokoládu. Kluk z recepce se mnou chodil snad půl hodiny po městě, než jsme se doptali na krámek, kde měli jeden balíček čokolády. Tak jsem ho koupil celý za 0,6 Euro a vrátil se do hotelu, kde si zatím sami přepsali všechny ty věci z pasů, které úřady vyžadují.

Večer tradičně vypnuli proud, tak jsme si potmě alespoň s Kubou zavzpomínali na české jídlo. Na každé akci k tomu musí zákonitě dojít. Dříve nebo později se téma vždy zvrhne na dlouhé rozhovory o jídle. V noci byl v hotelu kravál.

Jak si užili hotelu

pátek 21. března - krátce před šestou nás probudila série mohutných výbuchů. Ani ne tak hlasitých jako intenzivních. Z plesnivého stropu nad mojí postelí opadávaly kousky omítky i když hluboký zvuk asi osmi salv nebyl skoro slyšet. Pak bylo zase ticho a zdá se, že kromě mě to nikoho jiného ani neprobudilo. Kuba samozřejmě spal. Ale ten není směrodatný. Toho by neprobudilo, ani kdyby nám do zdi pokoje naboural hořící náklaďák s kapalným vodíkem. Ptal jsem se v hotelu a různých jiných lidí, co to bylo, ale nikdo prý nic neslyšel. Řekl bych ale, že to spíš nikdo nevnímal. Třeba střelba je tu slyšet docela běžně a lidi se už ani neohlíží odkud jde. Střílení samopalem do vzduchu tu slouží jako takový jednoduchý a levný ohňostroj. Moje stojně pragmatické myšlení si nemůže odpustit otázku, co se se střelama stává, když jim vysoko nad zemí postupně dojde kinetická energie. Pochybuji, že by se zapichovaly do mraků. Takhle daleko to tu ale asi nikdo nedomýšlí.

Došel jsem si nakoupit snídani. Koupil jsem si ten prý nejslanější chleba, co měli, kus másla a marmeládu. Skoro evropská snídaně. Akorát chleba měl výraznou chuť bomparů, máslo bylo bůvolí a marmeláda byla vyrobená z pomerančové kůry. Z mobilu šéfíka hotelu jsem si zavolal Javedovi, bývalému postgraduálnímu studentovi strojní fakulty ČVUT, se kterým jsem byl e-mailem dohodnutý, že by mi mohl pomoci zprostředkovat nějaké exkurze do místních universit. Říkal, že má nějakou práci, ale že se zkusí večer stavit na kus řeči. Zbytek dne jsem se jen tak poflakoval kolem s operačním radiusem diktovaným výsledky bojů střevní mikroflóry kdoví s čím. Odpoledne jsem pak trávil v internetové kavárně a plodil tam tuhle hrůzu.

K večeru se ukázal Javed i se svými dvěma kolegy z práce. Co dělá nikdy neřekl přímo, ale vzhledem k tomu, že dělá ve vládním výzkumu a pracují na nějakých detektorech pro CERN, tak to bude zřejmě výzkum jaderný. Chvíli jsme drbali kolegy z ČVUT a já se radoval, co všechno zajímavého se člověk dozví o svých sousedech deset tisíc kilometrů od Čech. Dohodli jsme se, že Javed zkusí sjednat exkurze na dvě university v Islamabadu a jednu v Peshawaru a my si zatím projedeme Karakoramskou dálnici. Javedův kolega Shariq se ještě nabídl, že zná člověka, který vlastní chatky k ubytování na Fairy Meadows pod Nanga Parbat a tak ho zkusí kontaktovat, jestli je možné se tam v tuhle roční dobu dostat. Taky jsme se dozvěděli, proč tu pořád vypínají proud. Pákistán má totiž většinu svých elektráren vodních a teď je období sucha. Produkce elektřiny tedy nedokáže pokrýt spotřebu a tak v Pákistánu mají putovní černou hodinku. Prostě v každém městě každý den vypnou v určitou dobu na hodinu proud. Takže třeba v Islamabadu vypínali elektřinu vždy mezi sedmou a osmou hodinou večer. Tohle bych dal ochutnat každému bezhlavému nadšenci do obnovitelných zdrojů energie.

Večer byl slyšet ze sousední čtvrti nějaký hlasitý koncert. Spěvák měl zřejmě úspěch, protože po každé jeho písničce byl bouřlivý potlesk. Tedy alespoň ze začátku. I když jsem hudbu neposlouchal pozorně, nemohl jsem se zbavit pocitu, že zpívá pořád tu samou písničku. A asi jsem nebyl daleko od pravdy, protože za každou další písničkou byl potlesk stále slabší a slabší až se postupně proměňoval v křik a pískání. Po dalších pár písničkách se ozvala dávka ze samopalu a pak už zpívali jiní.

V sobotu už se průjem mě i Kubovi postupně uklidňoval a tak jsme začali plánovat další cestu. Rozhodli jsme se, že místo desetidenní cesty zpět po rozbitých pakistánských silnicích a teplotně cyklujícími Iránskými autobusy koupíme i tu šíleně drahou letenku do Istanbulu a ušetřený čas strávíme v Himalájích. Taky je otázka, jak dlouho bychom zase čekali na iránské vízum. Letenka stála v přepočtu kolem sedmi tisíc korun. Docela mě namíchlo, když jsem zjistil, že cena letenky je jenom čtyři a půl tisíce, letištní poplatky 150Kč a zbytek prý daň pakistánské vládě, kterou cizinci z letenky platí. Ale co se dalo dělat. Shánět nějakého Pákistánce na kterého bychom letenky napsali když už zbývají poslední tři místa v letadle se nám nechtělo.

Protože na hotelu nebylo vcelku moc co dělat, rozhodl jsem se provést rozborku a sborku rozbitého splachovadla záchodu. Po odšroubování asi pěti různých objímek a distanček, které bylo nutné vyndat, aby se vůbec zvedlo víko jsem objevil malou lékařskou lahvičku s bílým práškem bez popisku. Vzpomněl jsem si na varování v průvodci o metodách policie, která vám nejdříve někam podstrčí drogy, pak je u vás najde a vyžaduje tučný úplatek, aby vás nezavřeli. Pak ale nechápu, proč tu už dávno nebyli. Ale možná, že si to sem jen někdo schoval. No, v každém případě to tady nenajdou. Leda, že by hledali za větrákem v otvoru ve stropu.

Navečer jsem zavolal Shariqovi, jestli sehnal svého kamaráda z Fairy Meadows. Řekl, že ano a že se pro nás staví a doveze nás k němu, abychom se s ním sami domluvili. Kuba prohlásil, že výlet překračuje jeho momentální operační rádius a tak jsem s Shariqem vyrazil sám. Shariqův kamarád bydlel kus za Islamabadem na poměrně luxusním sídlišti a živil se jako průvodce. Zklamal nás. Cesta na Fairy Meadows je v tuhle dobu prý celá pod sněhem a dostat se tam by prý byl problém. Naopak nám ale doporučil, ať zajedeme do Karimabadu v údolí Hunza, kde v tuhle dobu bude začínat jaro a všechno tam bude kvést. Pak ať se mrkneme do Skardu, města odkud vyráží většina expedic na pakistánské osmitisícovky, a udělali si pár výletů kolem. Ptal jsem se ho ještě na bezpečnost. Říkal, že všechny války, co se v oblastech kolem Karakoramské dálnice (KKH) vedou jsou zpravidla mezi jednotlivými kmeny a nikoho jiného do toho nezatahují. Turista je pro ně prý host a hosta si každý Pákistánec velice váží. Dokonce vyprávěl, jak vzal skupinu Kanaďanů do údolí Swat k jednomu místnímu Talibánskému vůdci. Prý se s ním všichni fotili a jednu postarší Kanaďanku nechal dokonce za 7 Euro vystřelit z bazooky. Ptal jsem se tedy na Daru. Prý by se tam možná dostat dalo i když jsou tam teď nějaké potyčky s pakistánskou armádou, ale stejně jsou všechny obchody zavřené a ulice vylidněné, takže bychom tam stejně nic neviděli. Ještě jsem si na průvodce vzal kontakt, kdybych se přeci jen na Fairy Meadows někdy vydal a Shariq mě hodil zpátky na hotel.

Protože Shariq byl asi jediný Pákistánec, který nejezdil jako magor, tak jsme měli dost času si v autě povídat. Ptal se mě, jaký je můj názor na dánské karikatury zesměšňující Mohameda. Jestli je možné něco takového obhajovat svobodou slova. Řekl jsem mu, že kreslit a psát si může každý co chce, ale je to dost nerozum navážet se do něčeho o čem každý ví, jak jsou na to muslimské země háklivé. Ostatně u nás je svoboda slova také, ale hajlovat se také nesmí. Shariq to vzal a zase odsoudil to, že se kvůli tomu pakistánští extrémisté pokusili karikaturistu zabít. Násilí prý nic neřeší. Souhlasil jsem s ním a navrhnul jsem, že když Evropani karikaturovali Mohameda, tak přiměřená odveta by byla, kdyby si nějakou karikaturou zase muslimové vystřelili z Ježíše. Na to mi ale Shariq řekl, že to by žádný Muslim nikdy neudělal, protože si Muslimové každého věřícího váží a zesměšňovat cizí proroky by si nikdy netroufli. Kromě toho je Ježíš prorok i v Islámu. To se dalo vcelku pochopit. Mnohem spíš, než ta dánská karikatura.

Cíl: Islamabad

středa 19. března - jakmile se nám podařilo vstát, tak jsme vyrazili na autobusové nádraží. Rikšáci chtěli 0,8 Euro a to nám připadalo hodně, tak jsme se rozhodli pro dobrodružství v místní městské dopravě. Dobrodružství za 0,12 Euro stálo za to, akorát cesta na asi dva kilometry vzdálené autobusové nádraží trvala skoro hodinu.

Na nádraží nás začali odchytávat naháněči a suverénně nám prodávali lístky na první večerní autobus. Přes den prý do Islamabadu nic nejezdí. V tomhle jsme ale už uměli chodit. Obešli jsme pár dopravních společností a našli jednu, která vypravuje autobus každou hodinu. Vybrali jsme si místo s výhledem hned za řidičem. Prodejce říkal, že autobus jezdí v jedenáct. Nechápali jsme, proč je tedy v jízdním řádu i na lístku napsáno 10:45? Autobus vyjel v jedenáct řád neřád.

Nastalo něco, co doposud nemělo nikde po cestě obdoby. Ze začátku jel autobus pomalu, kličkoval si uličkami Multanu a závozník vykloněný ze dveří autobusu, křičel "Pindí, Pindí!" a lovil další lidi na cestu. Ale jakmile jsme vyjeli z města a dovolil si nás předjet rychlejší autobus jiné dopravní společnosti, začal závod na životy a na smrt. Předjíždělo se zleva, zprava, když se autobus nestíhal vrátit do svého pruhu, tak začal zuřivě troubit a protijedoucí auta zastavovala a uhýbala do příkopů. Doteď mám před očima situaci, kdy předjíždíme druhý autobus na polní cestě uprostřed vesnice v asi 90 km/h a proti nám se řítí podobnou rychlostí dva předjíždějící se náklaďáky. Nakonec každý náklaďák zajel do svého příkopu a my se prohnali mezi nimi. Ani jeden z řidičů autobusu nepřibrzdil, aby neztratil pozici.

Pak ale mávnul nějaký muž u silnice, že chce jet s námi a tak řidič hned zastavil, konkurenční autobus nám ujel a naše životy zůstaly zachráněny. S nastupujícím mužem se na střechu rozjíždějícího autobusu pokusili nenápadně vyšplhat další dva černí pasažéři. Ale závozník je zmerčil a hned je ještě ze žebříku připravenou tyčí hbitě shodil do příkopu. Autobus byl sice klimatizovaný, ale proti štípavému dýmu z pakistánských cigaret by nezabral ani letadlový motor. Dýchat se v autobusu prostě zase nedalo.

Skoro celou cestu jsme riskovali životy při předjíždění asi milionu malých traktůrků, které za sebou táhly vozy s kopami bambusu velkýma jak barák. Pochopitelně přes celou šířku silnice. Asi v půlce cesty jsme zjistili proč. Z okolí dobře 50km na každou stranu se sjížděly traktůrky s bambusem do spalovny biomasy, kde stály dlouhou frontu. Jestli tohle někdo nazývá obnovitelný zdroj energie....

O kus dál, hned za cedulí "začátek dálnice" skončil asfalt a začal hluboký písek. Očividně Dopravní značení pracovalo rychleji než Stavby dálnic. O kus dál jsme zahlédli onen vítězný konkurenční autobus zapíchnutý do písečné duny uprostřed "silnice", kolem kterého zoufale postávali pasažéři. Nám nic takového ovšem nehrozilo, protože jsme jeli hned za válcem, který písek přímo před námi zpevňoval. Tedy nehrozilo by nám to, kdyby našeho netrpělivého řidiče nenapadlo nic lepšího, než válec předjet. Samozřejmě okamžitě zapadl úplně stejným způsobem.

A tak jsme všichni vystoupili z autobusu, zapadli po kotníky do jemňoučkého písku a začali autobus vytlačovat zpět na uválcovanou cestu. Po asi čtvrt hodině, kdy polovina autobusu tlačila zepředu a druhá proti ní zezadu autobus kupodivu vyjel a my mohli pokračovat.

Islamabad tvoří dvojměstí s Rawalpindí. Rawalpindí je klasické pakistánské divoce rostoucí město se dvěma miliony obyvatel, bazarama, mešitama, rikšama, smradem, odpadky a vůbec se vším, co k pakistánskému městu patří. K němu nechal generál Jinnah během osamostatnění Pakistánu od Indie vybudovat přesně urbanisticky naplánované a moderní hlavní město Islamabad. Město je klidné, tiché a dražší. Všude jsou mraky vojáků, policajtů, ostnatého a žiletkového drátu, zeleně, administrativních a vládních budov a tak.

Náš autobus dorazil do autobusového nádraží v Rawalpindí, které s ním Islamabad sdílí, až v noci. Vzali jsme taxíka za 1 Euro na Sitara market. Ten nás hned natáhl do prý výborného hotelu za 14 Euro. Poděkovali jsme a vzali sousední Al Hujarat za 7 Euro. Kvalita nic moc, ale v Islamabadu velice přijatelná cena.

Následující noc strávil Kuba ve světlech slávy šlapek, které znamenají záchod. Ráno byl tak nevyspalý, že sotva koukal a tak jsem se vydal na výzvědy po Islamabadu bez něj. Hned v recepci mě šéf hotelu informoval, že minulý týden vybouchla v italské restauraci v Super Market merkez bomba. To mě moc povzbudilo. Vydal jsem se hledat PTDC (Pakistan Tourism Development Corp.), abych z nich vytahal informace. Po cestě jsem se zeptal mladého kluka na cestu a ten hned vzal taxíka a pomohl mi firmu najít - byla na Super Market merkez. Peníze za taxíka kluk nechtěl. Prý mu Kor'an ukládá, aby cizincům vždy ochotně ukázal správnou cestu a tak se mu peníze za taxíka určitě vrátí od Boha. Ještě jsem mu při loučení musel slíbit, že se za něj budu modlit a věděl jsem, že za tohle mě čeká průjem nejprůjmovatější.

V PTDC byli v pohodě. Mluvili krásně anglicky, dali mi zadarmo hromadu map nejen Islamabadu a Pakistanu ale i severních oblastí, Multanu, Quetty, Lahore atd. Karakoramská dálnice je prý průjezdná bez problémů a Peshawar je bezpečný. Dokonce prý nepotřebujeme ani povolení do kmenových území (tribal areas) na východ od Peshawaru, ale cestu tam bychom si prý sami měli zakázat. Dara, vesnička slavná mrakem továren na výrobu zbraní, je prý "strictly forbidden".

Objevil jsem, že pohlednice se tady kupují v knihkupectví a vypravil se na Iránskou ambasádu poptat se na turistické vízum na cestu zpět. Bohužel, většina ambasád, Iránskou nevyjímaje, je soustředěná v jednom sektoru, který je obehnaný dvojitým plotem s žiletkovým drátem, hromadou děl a bunkrů a hlídaný nespočetně vojáky. Nejprve se tedy musí dojít do speciálního tábora v sousedním sektoru, kde se odloží všechny věci, kromě pasu a dokumentů, projde se bezpečnostními osobními prohlídkami (buď je rozkrok ideální místo na skrývání zbraní nebo byl strážník který mě prohlížel úchyla) a pak se nastoupí do speciálního hlídaného autobusu, který vás převeze do sektoru s ambasádami. Celá tahle taškařice se vstupem trvala bez front kolem třiceti minut.

Projížďka sektorem s ambasádami rozhodně stála za to. Byla to přehlídka snad všech světových vojenských uniforem a zbraní. Jen před Brazilskou ambasádou měli jen za nohu přivázaného kohouta. Vojáky Iránské ambasády jsem očividně zaskočil. Před jejich nadřízeným s velikou knížkou právě prováděli nařízenou rozborku a čištění zbraní - všichni najednou. Cítili se právem zaskočeni. Dohromady se mi snažili velice lámanou angličtinou vysvětlit, že zrovna dneska mají výjimečně zavřeno. Když jsme se nenechal odbít bez udání řádného důvodu, tak mě poslali k druhému vchodu. Tam sloužil nějaký úředník, který anglicky uměl a vysvětlil mi, že je 30. března a to mají v Iránu podle muslimského kalendáře Nový rok. Zkoušel jsem z něj alespoň vytáhnout, jak dlouho bude trvat vydat tranzitní vízum pro cestu přes Irán. Říkal tři týdny. To jsem řekl, že je hrozně dlouho. Tak snížil na dva. Pořád dlouho. Tak 10 až 14 dní. Ještě jsem zaremcal. Tak slíbil 7 až 10 dní, ale to se prý musím "osobně domluvit" s konzulem. Ať zajdu v sobotu, to mají otevřeno.

Vydal jsem se hledat letecké cestovní kanceláře, abych zjistil cenu letenek do Istanbulu, kdyby dělal Irán problémy. Jenže v místě, které mi v PTDC na mapě označili byl jenom nějaký rozestavěný barák a asi deset demonstrujících lidí obležených asi patnácti televizními štáby. Nakoupil jsem Kubovi trs banánů, donesl jsem mu je a dal si polední klid, protože v místním vedru bylo na umření. Odpoledne jsem zašel do Blue area, což je pruh administrativních budov uprostřed Islamabadu a tam pár cestovek našel. Ukázalo se, že nejlevnější letenky do nejlevnější třídy do Istanbulu stojí 240 Euro na osobu a to byly poslední tři volná místa na 6. dubna. Tak jsem dvě letenky nezávazně zarezervoval a slíbil, že v sobotu přijdu s penězi nebo to zruším.

Zpět do hotelu jsem zkusil místní městskou dopravu. Do dodávky se třemi řadami sedadel se nás vešlo neuvěřitelných 23 plus řidič s dvěma dětmi na klíně. Když jsem dojížděl do hotelu, tak akorát zase vypnuli proud. Kubovi už bylo lépe, ale Boží mlýny teď dohnali mě, takže jsem převzal jeho štafetu.

Nepublikovat:!

Univerzální sušič spodního prádla + zařízení pro zabezpečení pokoje v jednom.

Rikšou nerikšou

neděle 16. března - Pákistán je ještě divočejší než Irán, ale lidi se docela drží a nepokřikují na nás tolik. Kdyby jen tušili, jak jsme jim za to vděční. Nikdy nechci být slavný!

Kolem poledne jsme dospali noční deficit a vydali se na průzkum města. Tak především se tu jezdí vlevo. Tedy převážně. Ne, že bych si toho s dost velkým zděšením nevšiml už v autobuse z hranic, ale přejít tady silnici je dost velký kumšt i kdyby se jezdilo vpravo. Takhle je to ještě zpestřené o to, že se auta naprosto neočekávaně vynořují i z míst, kde byste to vůbec nečekali (třeba zprava). Kde vznikne mezi autama alespoň 30 cm místa, tak se tam nacpe rickshaw - motorová pila s třema kolama a tlakovou lahví nacpanou vysoce hořlavým metanem o tlaku 200 atm. Jen blázen by si na rikšu pořizoval havarijní pojištění. Naše přítomnost byla v tuto dobu zřejmě raritou. Usuzuji tak z toho, že jen jsme vyšli z hotelu, tak se na silnici srazil s pusou zírající chlapeček na kole s s pusou zírajícím řidičem osobáku jedoucím v protisměru. Naštěstí se chlapečkovi ani jeho ukrajině nic nestalo a řidič to odnesl jenom rozbitým bočním zrcátkem, které mu chlapeček urazil hlavou během svého letu přes kapotu.

Protože jsme potřebovali peníze, tak jsme se vydali na hledání bankomatů. Město je plné bankomatů. Ale většina si najde vždy nějakou výmluvu, proč nám nic nedat. V lepším případě anglická technická chybová hláška, v horším divoký nápis v perštině nebo jen pětimístné číslo chyby. Přecijen jsme ale alespoň jeden bankomat, který přijímá VISA Electron našli.

Zašli jsme na oběd do první knajpy a moc si pochutnali. Celý velký oběd o třech chodech pro dvě osoby vyšel na 4 Eura. Dali si čaj a objevili další význam tohoto slova. Čaj se tu louhuje v horkém mléku s cukrem, který se jako třešničkou na dort zdobí velikým škraloupem ze sražené smetany. Kuba čaj odsoudil bez ochutnání.

Kuba byl už unavený a vydal se do hotelu a já jsem zatím šel pročesávat místní bazar a sháněl místní pakistánskou uniformu Shawar kameez, kterou tu všichni nosí. Vlezl jsme do prvního obchodu s látkama a hned mě prodavač pozval dovnitř a pomohl mi odehnat hejno dětí, které se na mě za chvíli cesty v bazaru nabalilo. Byli to většinou děti afgánských uprchlíků a prodejce je přezdíval "Taliban network". Když jsem mu řekl, že jsem z České republiky, tak hned věděl, kde to je. Prý mu v Praze zloději zabili strýčka. Ptal jsem se, jestli si je jistý, že to bylo v Praze. Trval na svém. Prý ho přepadli a chtěli po něm peníze a on jim je nechtěl dát, tak ho probodli. Ale očividně mu to nijak nevadilo. Dokonce mě pozval na bambusový koktejl. Ten tu lisujou ve velkých lisech na ulici skoro všude. Dal mi kontakt na prodejnu, kde koupím hotový Shawar kameez a já už raději běžel do hotelu, protože síla bambusového koktejlu navrch na oběd bohatý na vařené hovězí a jogurt s čat masalou mnohonásobně urychlila trávicí proces jindy trvající mnoho hodin.

Večer jsem poprvé okusil pakistánskou internetovou kavárnu. V Pákistánu se totiž internetové kavárny považují za pochybné podniky, kam si chodí neslušní mladí muslimové prohlížet porno. Proto je kolem každého počítače postavená dřevěná budka, která uživateli poskytuje naprosté soukromí. Zmáčknutý i se starým Compaqem asi na jednom čtverečním metru jsem si moc užíval soukromí při čtění česky psaných e-mailů. Také se tu hodně kouří, takže jsem sotva dohlédl na monitor, přestože mi dveře budky tlačily hlavu nosem na obrazovku. Podařilo se mi majitele přemluvit, aby mi dovolil nainstalovat Skype, takže jsem si i zavolal domů.

Trochu jsem se v kavárně zapomněl, takže jsem se do hotelu vracel cestou kolem afgánského uprchlického tábore ve dvě hodiny ráno. Dokud to šlo, tak jsem se držel v temných bočních uličkách, ale pak jsem přeci jen musel i na hlavní Jinnah road. Ulice zela prázdnotou a až nepřirozeným tichem, které jen tu a tam přerušila neopatrně šustící tlustá krysa. Těch pár lidí, co tu zbylo, na mě dost zíralo. Nevím, kdo byl vyděšenější víc. Když už jsem byl skoro u hotelu, tak vedle mě prudce zabrzdil jeep se zatemněnými okny. Únos! Blbost. Zpropadený předsudky! Řidič se ptal, proč jsem takhle v noci na ulici a že mě doveze do hotelu. Byl jsem ale už skoro před hotelem, tak jsme odmítl a došel to. Vrata hotelu byla zavřená a omotaná řetězem. Zvonek nezvonil a tak to vypadalo, že se nakonec budu muset já, počestný evropan, do hotelu vloupat přes zeď. Naštěstí si právě šel někdo z personálu pro něco do auta, tak jsem na něj zavolal a on mi vyděšeně rychle doběhl pro klíče a moc moc se omlouval i když nevěděl vlastně pořádně za co.

Druhý den nám majitel hotelu poradil, ať nejezdíme autobusem, ale vezmeme raději noční vlak. Je pohodlnější a levnější i když jede trochu déle. A ať si koupíme jízdenky rychle, protože můžou být později vyprodané. Zašli jsme na nádraží a opravdu - jízdenky do Lahore do Economy třídy byly už vyprodané. Museli jsme tedy koupit jízdenky jenom do Multanu a ještě na sedadla, protože lůžka už také nebyla.

Zašli jsme do Kasmeer Taylors a já si koupil fungl nový "ready made" Shawar kameez za 10$. Snad to klapne a nebude na mě každý pokřikovat jak na německého turistu. Dneska kanalizace v příkopech neunesla příval odpadu a tak přetekla. Přes celou šířku hlavní silnice se valila spašková voda a podle toho město také páchlo. Lidé to očividně moc neregistrovali. Vše žilo svým klasickým stylem - policista fackoval neposlušného stánkaře, rikšy kličkovaly mezi koňskými povozy a zbytek ulice na nás svorně zíral s otevřenou pusou nebo pokřikoval "My name is?", "What is it?" atp.

Nákupem jízdenek a Shawar kameezu nám ovšem došly peníze, takže začal nový hon na bankomaty. Náš bankomat z předchozího dne byl tentokrát mimo provoz, takže jsme hledali nanovo. Jak jsme později empiricky zjistili, tak jediné dvě banky, které berou zahraniční karty jsou United Bank Limited (UBL) a Alfalah Bank. Ostatní nemá ani cenu zkoušet. Dokonce karty neberou i taková jména jako Pakistan National Bank nebo Islamic Bank of Pakistan, kam nás všichni suveréně posílali.

Posílili jsme se banánovým koktejlem hustým tak, že by bylo snažší ho kousat. Poklábosili se zástupcem čínské menšiny, který se nedal odbít a zaplatil koktejl za nás a ještě nás zval na pitku u něj doma. Alkohol neodsuzoval. Prý studoval Islám, Budhismus i Křesťanství. Považuje prý všechny víry za rovnocené, pokud nehlásají násilí. Příjemné to slyšet.

Doběhli jsme rychle na poslední chvíli na vlak a našli si své místo jen dvě minuty před plánovaným odjezdem. Rychle jsme uklidili batohy, chytili dech a počkali hodinu, než se vlak rozjede. Pakistánci prý moc velkou ručičku hodinek nepoužívají. Koupili jsme si levnější jízdenky (Quetta - Multan, 18hod, 5Euro) neklimatizované třídy, protože jsme si řekli, že okénko si můžeme otevřít vždycky. Jen jsme vyjeli, tak se v poušti kolem Quetty rozpoutala pouštní bouře, takže jsme se pekli ve vlastní šťávě uvnitř zabedněného vlaku. Nebo spíš udili, vzhledem k tomu, že zákazy kouření jsou tu spíše formalitou.

Bouře se sice uklidněila, ale asi po hodině jízdy začal uprostřed pouště vagón před námi hořet. Vlak zastavil, muži vystoupili a způsobem pro ně tak typickým si sedli na bobek kolem hořícího podvozku a se zájmem a otevřenou pusou na něj koukali, než pomalu uhasl. Když jsme vyjížděli dál, ještě se z něj valil černý dým.

Spali jsme vsedě na dvou sedačkách v uličce před kupé s rodinkou, když nás asi o půlnoci probudil pan otec. Ukázal nám, že si můžeme jít lehnout na volné postele v jejich kupé. Spal jsem asi dvě hodiny. Když jsem pak otevřel oči, seděla na jednom z našich míst mladá dívka s dítětem a smutně na mě koukala. Chvíli jsme na ní nechápavě zíral a dost mě překvapilo, že neodvrací zrak. Pak mi to přeci jen došlo. Ty dvě volné postele se tu nevzaly jen tak. První byla muže, který si lehl ke své manželce. Ta druhá ale byla jeho druhé manželky, kterou i s kojencem poslal sedět na naše místa. Slezl jsem z postele a ona ochotně a beze slova vylezla zpět na svou postel. Pohostinost tu opravdu nezná mezí.


v úterý 18.4. jsme se probudili do Multanu. Po tom, co jsme se probili přes dav rikšařů, jsme zapadli po kotníky v odpadcích první ulice. Našli jsme hotel, který jsme si vybrali dle průvodce, ale byl už plný. Další hotel by hnusný a drahý, ostatní vedle hlavní silnice a tudíž nepředstavitelně hlučné. Ve vedru na umření jsme se doptali na hotel Palace, který byl zašitý trochu bokem, stál 6,5Euro za pokoj pro dva a přestože byl hnusný, tak jsme ho už vzali. Měl sice klimatizaci a hned dvě televize, ale po asi pěti minutách stejně vypli na celé odpoledne proud. Neměl ale sprchu. Zřejmě tu má zábava přednost před hygienou. I pohled z okna tomu dost nasvěčoval.

Trochu jsme pospali a odpoledne vzali rikšu za 0,5 Euro a nechali se hodit do centra, prohlédnout si starý hrob místního Budhistického starosty. Krátké setkání s indickou menšinou mě přesvědčilo o tom, že zase nebyla taková chyba do Indie nejet. Chlapík u východu z pevnosti od nás chtěl čtyři Rupie za hlídání bot. Jenže já měl jenom pětistovku. Šel jsme tedy k nejbilžšímu stánku a zeptal se, jestli si můžu koupit jeden džusík za 20 Rupií a zaplatit pětistovkou. Prodejce přikývl, vzal pětistovku (5 Euro) a odešel. Byl jsem v klidu. Věděl jsem, že se vrátí. Tyhle špinavé triky se dělají jen na západě. Za dvacet minut se vrátil a vrátil mi drobné. Já se vrátil k pevnosti a zaplatil 4 Rupie šatnářovi. Také věděl, že se vrátím. Čest si tu nikdo okrádáním nekazí.

Cestou zpět jsme ještě prošli pár cestovek a orientačně se ptali na ceny letenek z Islamabádu do Istanbulu. 280 - 300 Euro nás ale docela odradilo. Nakonec jsme ve městě definitivně zabloudili, tak jsme raději vzali další rikšu, která nás dovezla do hotelu.

Večer jsem se ještě snažil najít internetovou kavárnu. Musel jsem asi přes půl města, takže jsem ztratil skoro hodinu. Pak mě jeden kluk, kterého jsem se zeptal, vzal na motorku a po chvíli sebevražedné jízdy univerzální Pákistánskou špičkou vyklopil před dvěma internetovými kavárnami. Bohužel, obě byly momentálně bez Internetu, ale nabídli mi shlédnutí prý "velmi kvalitních" (mrk) filmů na CD. Další půl hodinu jsem strávil hledáním třetí kavárny. Vedro bylo na umření a nedýchatelný vzduch tu ještě podtrhávaly hromady hořících odpadků (tzv. lidové odpadové hospodářství) na krajích silnice.

Když jsem kavárnu našel, tak zase nešel proud. Ale majitel mě ubezpečil, že ho za 20 minut zapnou. A skutečně, zapnuli. Jenže asi už po hodině se mi z vedra, smradu a hluku začala točit hlava a tak jsem raději chytil první rikšu a nechal se hodit do hotelu dřív, než tu umřu a splynu s místním kompostem.

Kubovi bylo špatně. Neví jestli z jídla nebo z klimatizace, která za odpoledne postupně shořela a zaplnila pokoj čpavkovými výpary. Objednal jsem nám Pákistánský čaj za 0,1 Euro pro oba a za oba jsem ho také vypil. Kuba dostal průjem, tak se do čaje moc nehrnul. Povlečení bylo tak špinavé, že jsem si na něj raději hodil spacák a už se těšil, jak zítra odjedeme. Přátelé, do Multanu ne!

Deserte, deserte!

pátek 14. března - Kerman je další milionové město a Kuba začíná chápat myšlenky sebevražedných atentátníků.

Dojeli jsme do Kermanu, vzali taxi, které bylo ochotné nás svézt do centra jen za 1$ a protože bylo teprve 8 hodin ráno, a tudíž bylo všude vylidněno, tak jsme si užívali soukromí na centrálním náměstí. Pár narkomanů si přišlo žebrat o jídlo a tak jsme jim dali zbylý čtvereční metr chleba z předvčerejška. Už se asi blížíme Afgánistánu a jeho úrodným opiovým plantážím.

Prošli jsme si muzeum Tureckých lázní a tradičně zabloudili v místním bazaru. Kolem deváté se ale bazar zacpal lidma tak, že v něm nebylo skoro k hnutí. Kuba prohlásil tenhle bazar za poslední, do kterého vlezl. Nejkrásnější Páteční mešitu ve městě jsem na něj už raději ani nezkoušel. Chytli jsme si taxíka zpět na autobusové nádraží, ale taxikář říkal, že jestli chceme do Bamu, tak tam žádné autobusy nejezdí, že si musíme vzít sdílené taxi (tzv. savari) za 6$ na osobu a odvezl nás na výpadovku na Bam, kde už čekal mrak byznisuchtivých taxikářů. Přecijen se nám to moc nezdálo, tak jsme chvíli jen tak lemplovali kolem, než se ukázal autobus do Bamu, který zrovna jel kolem z autobusového nádraží. Tady se opravdu nedá věřit nikomu.

Bus stál pochopitelně jen 2$ na osobu. Jenže stevard byl docela lempl a zapomněl nám říct, že už jsme v Bamu. Až na odpočívadle asi 80 km za Bamem si nás všimnul řidič, který si pamatoval, že chceme do Bamu. Nikdo ale neuměl anglicky a tak nám nakonec jeden ochotný, slušně oblečený chlapík, nakreslil, jak jsme Bam přejeli a jak se buď musíme vrátit nebo pokračovat do Zahedanu. Do Zahedanu jsme moc nechtěli, protože autobus byl zase zaledněný na rekordních pět stupňů Celsia a náš tištěný průvodce (Hedvábná stezka) tohle město z bezpečnostních důvodů nedoporučoval a navíc hotely jsou v něm prý jen drahé. Naštěstí nás ten chlapík, který se jmenoval zase Husajn, pozval k sobě domů. Dle Iránských zvyků jsme nabídku nejdříve třikrát odmítli, ale když se nakonec přeci jen zeptal po čtvrté, tak jsme to moc rádi vzali.

Cestou do Zahedanu jsme si ještě skrz okénka autobusu prohlédli pravou písečnou bouři. V Zahedanu jsme si pak bouři měli možnost i na minutku ochutnat a bohatě to stačilo. Spát pod širákem bych tu rozhodně nechtěl.

Zajeli jsme k Husajnovi domů. Doma na něj již čekala manželka, syn, matka a strýc. Hloupé bylo, že jediný, kdo uměl anglicky byl Husajn a to docela dost bídně. Konverzace docela vázla, ale Husajnův čtyřletý syn docela prolamoval ledy. S ním jsme si rozumněli nejlépe, přestože jsme mu nerozumněli ani slovo. Husajnova manželka s jeho matkou nám uvařili velikou večeři a stolovali jsme všichni společně (i když ženy trochu bokem) opět na zemi. Měl jsme trochu problémy jíst v pololehu pečené kuře lžící, ale když to zvládali iránci, tak jsem to musel zládnout také. Po večeři se Husajn modlil a tak jsme měli možnost v klidu shlédnout celou muslimskou modlitbu.

Pak jsme jen tak seděli u čaje a povídali si. Husajnova žena nakonec mluvila také trochu anglicky a tak jsme probírali co se dalo. Ptal jsem se, jaktože si s námi jeho žena povídá, když to má být podle jejich zvyků neslušné. Hodně je to pobavilo. Tohle pravidlo o tom, že si žena nesmí povídat s cizím mužem, platí jenom u Kurdů, Arabů a Balučistánců. Iránci jsou v tomhle v pohodě. Čádor však nosit musí. Prý kdyby přišla žena do práce bez čádoru nebo alepoň šátku, tak má okamžitou výpověď. Zajímavé také je, že v Iránu se pracuje 6 dní v týdnu. Volno je jenom v pátek. Den začíná prý kolem páté ráno. To se vstává na ranní motlitbu (namas - angl. salat). Po motlibě si ještě chvíli zdřímnou a pak jdou na sedmou ráno do práce. Do zhruba devíti se snídá a pak se začíná pracovat. Práce končí ve dvě odpoledne, kdy se jde domů na oběd. Počet odpracovaných hodin týdně je tedy stejný jako u nás, ale rodina je více spolu.

Bavili jsme se o islámu a křesťanství. Dost je překvapilo, že máme jako knihu nějakou Bibli. Neznali ji. Ale alepoň znali Ježíše Krista. Dost se divili, že křesťané nemají žádného mesiáše (teda já alespoň doufám, že nemají). Jejich mesiáš je pochopitelně Mohamed.

Vtipné bylo, když jsem chtěl udělat skupinovou fotku. Husajnova manželka se prostě odmítla fotit a nechtěla se nechat přemluvit. Vysvětlovala, že se chce fotit jenom hezká, namalovaná a to teď není. Prý jí zemřel strýc a tak se teď rok nesmí malovat, holit, trhat obočí. A takhle ošklivá se prý fotit nechce. Když uvážím, že muž může mít až čtyři manželky a s nima třeba čtyřicet dětí (jak nám vyprávěl jeden Iránec ve Vanu), tak Iránské rodiny mohou být pěkně rozrostlé. Žena z takové rodiny asi nemá v životě moc šancí se líčit. A tak nám Husajnova žena alespoň ukázala fotky z alba, kde byla namalovaná. Byly sice trochu erotické - neměla šátek, ale slušelo jí to tam.

Ještě nás chtěl Husajn vzít na noční prohlídku Zahedanu, ale pouštní bouře pořád zuřila a tak by nebylo stejně nic vidět.

Ráno jsme vstávali až v osm. Husajn si zařídil na dopoledne v práci volno, aby nám mohl ukázat město. Posnídali jsme tradičně na zemi čaj, mléko a sušenky. Po snídani jsme se nechali zavést do banky, abychom směnili zase nějaké peníze. Směnit 30$ na Riály trvalo kolem čtyřiceti minut. Musel jsem ke čtyřem různým okénkům a posbírat celkem čtyři podpisy a dvě razítka. Naštěstí na mě u každého okénka vždy mávli, abych předběhl celou frontu a nemusel čekat. Jinak by to bylo tak na hodiny tři. A to se úředníci nijak neflákali. Pokladnímu jsem v jednom okamžiku napočítal frekvenci až tři razítka za sekundu.

Husajn nás provezl po celkem nezajímavém Zahedanu (který je však prý moc krásný) a ptal se po turistických kancelářích jestl někdo nezajišťuje cestu na hranice a kde vzít vojenský doprovod, který mu řekli, že musíme mít. Nakonec jsme ho ukecali, že žádný vojenský doprovod nechceme a tak nás dovezl na výpadovku na hranici. Tam mu taxikáři řekli, že na hranici žádný bus nejezdí a že si musíme vzít taxíka. On jim na to skočil a od nás si to nechtěl nechat vymluvit a tak jsme si museli zaplatit za 8$ taxíka až na hranici.

Taxikář jel tradičně jak prase a to i přes to, že po cestě byly tři check-pointy, kde musel ukazovat tachogram. Chvíli jsem sledoval tachometr, který měl přidělaný k tachografu pod volantem. Asi do rychlosti 30km/h ukazoval nulu. Pak se pomalu a líně odlepil a plynule stoupal. Při devadesátce ukazoval šedesát a při dalším zrychlování stoupal stále líněji a líněji. Při 160km/h dosáhl tachometr devadesátky a tam se definitivně zastavil. Jako přístrojový inženýr musím nad takovou nelinearitou smeknout. Tohle bych nedokázal.

Předjeli jsme asi tři autobusy a 80 kilometrovou vzdálenost na hranici zvládli za nějakých 40 minut i se třema vojenskýma kontrolama. Iránská strana hranice byla překrásná a čistá reprezentativní budova s dvěma ohromnýma frontama. První velká fronta byly ženy, které však teď nikdo neobsluhoval, protože se úředníci museli věnovat druhé frontě - mužům. Nevím sice, jakou to má logiku, když přednostně odbavený muž musí steně počkat na svou ženu(y), ale prostě taková jsou pravidla. Jakmile nás celník zahlédl, tak na nás mávl, abychom předběhli obě fronty a šli přímo k němu dvířkama pro personál. Dal nám razítka do pasu a pustil nás dál. Zkusili jsme mu neodevzdat kartičku, kterou jsme dostali při vstupu do Iránu a prošlo nám to. Třeba se bude ještě hodit, kdybychom se zkoušeli dostat zpět.

Vyšli jsme z Iránské budovy a stáli jsme v poušti. Po chvíli zoufalého rozhlížení se z písku vynořil nějaký fremen a nasměroval nás do kamené zříceniny budovy. Tam kupodivu seděli tři policajti s počítačem a orazítkovali nám vstupní vízum a vyfotili si nás. Pak nás nasměrovali k celníkovi, který si nás zapsal do veliké tlusté zažloutlé kouzelnické knihy a bez jakékoliv kontroly nás pustil dál.

Je těžké si představit, že se z pouště, kde na všechny strany kolem je jenom vzdálený obzor, někdo zrazu vynoří. Ale i tak za námi najednou stál vekslák a nabízel 50 Rupií za dolar. Oficiální kurz dle České národní banky byl 62, tak jsme se mu vysmáli. Došli jsme až k nějaké jakoby hospodě a po cestě si zamluvili autobus do Quetty. Potřebovali jsme se napít, protože autobus jel až za čtyři hodiny, ale pez peněz to byl docela problém. A byl tady jen ten jeden vekslák s mizerným kurzem. Majitel hospody nám nabídnul po tvrdém smlouvání kurz 55 a tak jsme neochotně 20$ směnili. Koupili jsme si limonádu a sedli si. V ten okamžik se začali z různých koutů vynořovat otravní veksláci a nabízet kurz 58 až 59. Paka.

Ve dvě odpoledne nás přišel majitel hospody upozornit, že náš autobus odjel o dvě hodiny dříve, protože byl už plný. Byl jsem docela rád, že jsme ho neměli zaplacený. Další prý ale už odtud nejedou. Musíme až do vzdáleného bazaru. Ptal jsem se jak je to daleko, že bychom tam došli, ale prý je to tři kilometry. A tři kilometry v téhle poušti a vedru se mi opravdu nechtělo. Vzal jsem tedy 100Rupií (1Euro) o zašel mezi taxikáře. Všichni ale chtěli 200Rupií a to jsem zase odmítal já. A tak jsem řekl, že to raději dojdem pěšky a vyrazili jsme. Po chvíli za námi vystartoval chlapík s džípem, že stovku bere a doveze nás tam. To mě překvapilo, protože technika "příliš drahé, odcházím" tady ve smlouvání naprosto nezabírá. Naskočili jsme na haupnu džípu a dali řidiči stovku, aby bylo jasné že víc nedostane. Řidič vystoupil z auta a odešel. Po chvíli přišel jiný chlapík, a odvezl nás do 300m vzdáleného bazaru. To byla taky blbost ptát se taxikáře na vzdálenost.

Seskočili jsme z džípu a poděkovali. Ale řidič chtěl zaplatit. Říkal jsem mu, že už jsme zaplatili, ale on říkal, že jemu ne. Asi pět minut se se mnou rozčileně handrkoval, ale měl smůlu. Ze mě už nedostal ani Rupii. Je možné, že ho podvedl jeho vlastní kolega, ale to je jeho problém. Zašli jsme k jedné z "budov" ze sušených cihel, před kterou byl obrázek autobusu a tak to alespoň zavánělo nějakou oficialitou. Koupili jsme za 350Rupií ma osobu noční autobus do Quetty, posadili se vedle pokladny, aby nám nemohli ujet a pozorovali ruch kolem. Balučistánci, kteří čekali s námi, si ve velkém shluku prohlíželi fotky v našem průvodci a všemu se hrozně divili. Všude kolem jezdili mohutně vyzdobené autobusy a desítky lidí na střechu nakládali mraky beden. Když jsem podle zátěže nakladačů odhadoval, jak jsou asi bedny těžké a uvědomil si, o kolik tímhle nákladem na střeše zvednou těžiště autobusu, tak mi bylo líto těch lidí, co s ním pojedou. Zvlášť když po cestě ještě nějací vystoupí a těžiště se zvedne ještě o kus výš.

Náš autobus byl ale bezpečný. Měl totiž nejen asi metr nákladu na střeše (a jeklama vyztužené sloupky oken, aby to střecha unesla), ale i dvě bedny u každého člověka pod nohama. Naše batohy se uvelebily na úplném vrcholku střechy hned nad řidičem a my na našich poctivě v igelitu zabalených sedačkách.

V šest se vyjelo a začala jízda na kterou jen tak nezapomenu. Autobus si to hasil asi osmdesátkou po kamenité, z obou stran podemleté, polňačce. V autobuse bylo asi 60 stupňů Celsia a okna nešlo otevřít, protože dovnitř vítr okamžitě nafoukal mrak písku. Navíc asi půlka autobusu hulila ten nejhorší tabák na světě, takže člověk sotva viděl z okénka u kterého seděl. Před námi seděly čtyři baby tak ošklivé, že jsem byl rád, že musí být alespoň z větší části zahalené. Baby celý večer řvaly jak tupá cirkulárka a když konečně usnuly tak začaly s nezměněnou intenzitou chrápat. O spaní nemohla být vůbec řeč. Cesta trvala přes patnáct hodin.

Brzo ráno jsme dorazili do Quetty a dopotáceli se do centra. Hned zkraje byl na ulici Jihhad (nebo tak nějak) přijemně levný a až podezřele pěkně zařízený hotel s pokojema do tichého dvora. Okamžitě jsme ho vzali a vytuhli.