neděle 16. března - Pákistán je ještě divočejší než Irán, ale lidi se docela drží a nepokřikují na nás tolik. Kdyby jen tušili, jak jsme jim za to vděční. Nikdy nechci být slavný!
Kolem poledne jsme dospali noční deficit a vydali se na průzkum města. Tak především se tu jezdí vlevo. Tedy převážně. Ne, že bych si toho s dost velkým zděšením nevšiml už v autobuse z hranic, ale přejít tady silnici je dost velký kumšt i kdyby se jezdilo vpravo. Takhle je to ještě zpestřené o to, že se auta naprosto neočekávaně vynořují i z míst, kde byste to vůbec nečekali (třeba zprava). Kde vznikne mezi autama alespoň 30 cm místa, tak se tam nacpe rickshaw - motorová pila s třema kolama a tlakovou lahví nacpanou vysoce hořlavým metanem o tlaku 200 atm. Jen blázen by si na rikšu pořizoval havarijní pojištění. Naše přítomnost byla v tuto dobu zřejmě raritou. Usuzuji tak z toho, že jen jsme vyšli z hotelu, tak se na silnici srazil s pusou zírající chlapeček na kole s s pusou zírajícím řidičem osobáku jedoucím v protisměru. Naštěstí se chlapečkovi ani jeho ukrajině nic nestalo a řidič to odnesl jenom rozbitým bočním zrcátkem, které mu chlapeček urazil hlavou během svého letu přes kapotu.
Protože jsme potřebovali peníze, tak jsme se vydali na hledání bankomatů. Město je plné bankomatů. Ale většina si najde vždy nějakou výmluvu, proč nám nic nedat. V lepším případě anglická technická chybová hláška, v horším divoký nápis v perštině nebo jen pětimístné číslo chyby. Přecijen jsme ale alespoň jeden bankomat, který přijímá VISA Electron našli.
Zašli jsme na oběd do první knajpy a moc si pochutnali. Celý velký oběd o třech chodech pro dvě osoby vyšel na 4 Eura. Dali si čaj a objevili další význam tohoto slova. Čaj se tu louhuje v horkém mléku s cukrem, který se jako třešničkou na dort zdobí velikým škraloupem ze sražené smetany. Kuba čaj odsoudil bez ochutnání.
Kuba byl už unavený a vydal se do hotelu a já jsem zatím šel pročesávat místní bazar a sháněl místní pakistánskou uniformu Shawar kameez, kterou tu všichni nosí. Vlezl jsme do prvního obchodu s látkama a hned mě prodavač pozval dovnitř a pomohl mi odehnat hejno dětí, které se na mě za chvíli cesty v bazaru nabalilo. Byli to většinou děti afgánských uprchlíků a prodejce je přezdíval "Taliban network". Když jsem mu řekl, že jsem z České republiky, tak hned věděl, kde to je. Prý mu v Praze zloději zabili strýčka. Ptal jsem se, jestli si je jistý, že to bylo v Praze. Trval na svém. Prý ho přepadli a chtěli po něm peníze a on jim je nechtěl dát, tak ho probodli. Ale očividně mu to nijak nevadilo. Dokonce mě pozval na bambusový koktejl. Ten tu lisujou ve velkých lisech na ulici skoro všude. Dal mi kontakt na prodejnu, kde koupím hotový Shawar kameez a já už raději běžel do hotelu, protože síla bambusového koktejlu navrch na oběd bohatý na vařené hovězí a jogurt s čat masalou mnohonásobně urychlila trávicí proces jindy trvající mnoho hodin.
Večer jsem poprvé okusil pakistánskou internetovou kavárnu. V Pákistánu se totiž internetové kavárny považují za pochybné podniky, kam si chodí neslušní mladí muslimové prohlížet porno. Proto je kolem každého počítače postavená dřevěná budka, která uživateli poskytuje naprosté soukromí. Zmáčknutý i se starým Compaqem asi na jednom čtverečním metru jsem si moc užíval soukromí při čtění česky psaných e-mailů. Také se tu hodně kouří, takže jsem sotva dohlédl na monitor, přestože mi dveře budky tlačily hlavu nosem na obrazovku. Podařilo se mi majitele přemluvit, aby mi dovolil nainstalovat Skype, takže jsem si i zavolal domů.
Trochu jsem se v kavárně zapomněl, takže jsem se do hotelu vracel cestou kolem afgánského uprchlického tábore ve dvě hodiny ráno. Dokud to šlo, tak jsem se držel v temných bočních uličkách, ale pak jsem přeci jen musel i na hlavní Jinnah road. Ulice zela prázdnotou a až nepřirozeným tichem, které jen tu a tam přerušila neopatrně šustící tlustá krysa. Těch pár lidí, co tu zbylo, na mě dost zíralo. Nevím, kdo byl vyděšenější víc. Když už jsem byl skoro u hotelu, tak vedle mě prudce zabrzdil jeep se zatemněnými okny. Únos! Blbost. Zpropadený předsudky! Řidič se ptal, proč jsem takhle v noci na ulici a že mě doveze do hotelu. Byl jsem ale už skoro před hotelem, tak jsme odmítl a došel to. Vrata hotelu byla zavřená a omotaná řetězem. Zvonek nezvonil a tak to vypadalo, že se nakonec budu muset já, počestný evropan, do hotelu vloupat přes zeď. Naštěstí si právě šel někdo z personálu pro něco do auta, tak jsem na něj zavolal a on mi vyděšeně rychle doběhl pro klíče a moc moc se omlouval i když nevěděl vlastně pořádně za co.
Druhý den nám majitel hotelu poradil, ať nejezdíme autobusem, ale vezmeme raději noční vlak. Je pohodlnější a levnější i když jede trochu déle. A ať si koupíme jízdenky rychle, protože můžou být později vyprodané. Zašli jsme na nádraží a opravdu - jízdenky do Lahore do Economy třídy byly už vyprodané. Museli jsme tedy koupit jízdenky jenom do Multanu a ještě na sedadla, protože lůžka už také nebyla.
Zašli jsme do Kasmeer Taylors a já si koupil fungl nový "ready made" Shawar kameez za 10$. Snad to klapne a nebude na mě každý pokřikovat jak na německého turistu. Dneska kanalizace v příkopech neunesla příval odpadu a tak přetekla. Přes celou šířku hlavní silnice se valila spašková voda a podle toho město také páchlo. Lidé to očividně moc neregistrovali. Vše žilo svým klasickým stylem - policista fackoval neposlušného stánkaře, rikšy kličkovaly mezi koňskými povozy a zbytek ulice na nás svorně zíral s otevřenou pusou nebo pokřikoval "My name is?", "What is it?" atp.
Nákupem jízdenek a Shawar kameezu nám ovšem došly peníze, takže začal nový hon na bankomaty. Náš bankomat z předchozího dne byl tentokrát mimo provoz, takže jsme hledali nanovo. Jak jsme později empiricky zjistili, tak jediné dvě banky, které berou zahraniční karty jsou United Bank Limited (UBL) a Alfalah Bank. Ostatní nemá ani cenu zkoušet. Dokonce karty neberou i taková jména jako Pakistan National Bank nebo Islamic Bank of Pakistan, kam nás všichni suveréně posílali.
Posílili jsme se banánovým koktejlem hustým tak, že by bylo snažší ho kousat. Poklábosili se zástupcem čínské menšiny, který se nedal odbít a zaplatil koktejl za nás a ještě nás zval na pitku u něj doma. Alkohol neodsuzoval. Prý studoval Islám, Budhismus i Křesťanství. Považuje prý všechny víry za rovnocené, pokud nehlásají násilí. Příjemné to slyšet.
Doběhli jsme rychle na poslední chvíli na vlak a našli si své místo jen dvě minuty před plánovaným odjezdem. Rychle jsme uklidili batohy, chytili dech a počkali hodinu, než se vlak rozjede. Pakistánci prý moc velkou ručičku hodinek nepoužívají. Koupili jsme si levnější jízdenky (Quetta - Multan, 18hod, 5Euro) neklimatizované třídy, protože jsme si řekli, že okénko si můžeme otevřít vždycky. Jen jsme vyjeli, tak se v poušti kolem Quetty rozpoutala pouštní bouře, takže jsme se pekli ve vlastní šťávě uvnitř zabedněného vlaku. Nebo spíš udili, vzhledem k tomu, že zákazy kouření jsou tu spíše formalitou.
Bouře se sice uklidněila, ale asi po hodině jízdy začal uprostřed pouště vagón před námi hořet. Vlak zastavil, muži vystoupili a způsobem pro ně tak typickým si sedli na bobek kolem hořícího podvozku a se zájmem a otevřenou pusou na něj koukali, než pomalu uhasl. Když jsme vyjížděli dál, ještě se z něj valil černý dým.
Spali jsme vsedě na dvou sedačkách v uličce před kupé s rodinkou, když nás asi o půlnoci probudil pan otec. Ukázal nám, že si můžeme jít lehnout na volné postele v jejich kupé. Spal jsem asi dvě hodiny. Když jsem pak otevřel oči, seděla na jednom z našich míst mladá dívka s dítětem a smutně na mě koukala. Chvíli jsme na ní nechápavě zíral a dost mě překvapilo, že neodvrací zrak. Pak mi to přeci jen došlo. Ty dvě volné postele se tu nevzaly jen tak. První byla muže, který si lehl ke své manželce. Ta druhá ale byla jeho druhé manželky, kterou i s kojencem poslal sedět na naše místa. Slezl jsem z postele a ona ochotně a beze slova vylezla zpět na svou postel. Pohostinost tu opravdu nezná mezí.
v úterý 18.4. jsme se probudili do Multanu. Po tom, co jsme se probili přes dav rikšařů, jsme zapadli po kotníky v odpadcích první ulice. Našli jsme hotel, který jsme si vybrali dle průvodce, ale byl už plný. Další hotel by hnusný a drahý, ostatní vedle hlavní silnice a tudíž nepředstavitelně hlučné. Ve vedru na umření jsme se doptali na hotel Palace, který byl zašitý trochu bokem, stál 6,5Euro za pokoj pro dva a přestože byl hnusný, tak jsme ho už vzali. Měl sice klimatizaci a hned dvě televize, ale po asi pěti minutách stejně vypli na celé odpoledne proud. Neměl ale sprchu. Zřejmě tu má zábava přednost před hygienou. I pohled z okna tomu dost nasvěčoval.
Trochu jsme pospali a odpoledne vzali rikšu za 0,5 Euro a nechali se hodit do centra, prohlédnout si starý hrob místního Budhistického starosty. Krátké setkání s indickou menšinou mě přesvědčilo o tom, že zase nebyla taková chyba do Indie nejet. Chlapík u východu z pevnosti od nás chtěl čtyři Rupie za hlídání bot. Jenže já měl jenom pětistovku. Šel jsme tedy k nejbilžšímu stánku a zeptal se, jestli si můžu koupit jeden džusík za 20 Rupií a zaplatit pětistovkou. Prodejce přikývl, vzal pětistovku (5 Euro) a odešel. Byl jsem v klidu. Věděl jsem, že se vrátí. Tyhle špinavé triky se dělají jen na západě. Za dvacet minut se vrátil a vrátil mi drobné. Já se vrátil k pevnosti a zaplatil 4 Rupie šatnářovi. Také věděl, že se vrátím. Čest si tu nikdo okrádáním nekazí.
Cestou zpět jsme ještě prošli pár cestovek a orientačně se ptali na ceny letenek z Islamabádu do Istanbulu. 280 - 300 Euro nás ale docela odradilo. Nakonec jsme ve městě definitivně zabloudili, tak jsme raději vzali další rikšu, která nás dovezla do hotelu.
Večer jsem se ještě snažil najít internetovou kavárnu. Musel jsem asi přes půl města, takže jsem ztratil skoro hodinu. Pak mě jeden kluk, kterého jsem se zeptal, vzal na motorku a po chvíli sebevražedné jízdy univerzální Pákistánskou špičkou vyklopil před dvěma internetovými kavárnami. Bohužel, obě byly momentálně bez Internetu, ale nabídli mi shlédnutí prý "velmi kvalitních" (mrk) filmů na CD. Další půl hodinu jsem strávil hledáním třetí kavárny. Vedro bylo na umření a nedýchatelný vzduch tu ještě podtrhávaly hromady hořících odpadků (tzv. lidové odpadové hospodářství) na krajích silnice.
Když jsem kavárnu našel, tak zase nešel proud. Ale majitel mě ubezpečil, že ho za 20 minut zapnou. A skutečně, zapnuli. Jenže asi už po hodině se mi z vedra, smradu a hluku začala točit hlava a tak jsem raději chytil první rikšu a nechal se hodit do hotelu dřív, než tu umřu a splynu s místním kompostem.
Kubovi bylo špatně. Neví jestli z jídla nebo z klimatizace, která za odpoledne postupně shořela a zaplnila pokoj čpavkovými výpary. Objednal jsem nám Pákistánský čaj za 0,1 Euro pro oba a za oba jsem ho také vypil. Kuba dostal průjem, tak se do čaje moc nehrnul. Povlečení bylo tak špinavé, že jsem si na něj raději hodil spacák a už se těšil, jak zítra odjedeme. Přátelé, do Multanu ne!
Kolem poledne jsme dospali noční deficit a vydali se na průzkum města. Tak především se tu jezdí vlevo. Tedy převážně. Ne, že bych si toho s dost velkým zděšením nevšiml už v autobuse z hranic, ale přejít tady silnici je dost velký kumšt i kdyby se jezdilo vpravo. Takhle je to ještě zpestřené o to, že se auta naprosto neočekávaně vynořují i z míst, kde byste to vůbec nečekali (třeba zprava). Kde vznikne mezi autama alespoň 30 cm místa, tak se tam nacpe rickshaw - motorová pila s třema kolama a tlakovou lahví nacpanou vysoce hořlavým metanem o tlaku 200 atm. Jen blázen by si na rikšu pořizoval havarijní pojištění. Naše přítomnost byla v tuto dobu zřejmě raritou. Usuzuji tak z toho, že jen jsme vyšli z hotelu, tak se na silnici srazil s pusou zírající chlapeček na kole s s pusou zírajícím řidičem osobáku jedoucím v protisměru. Naštěstí se chlapečkovi ani jeho ukrajině nic nestalo a řidič to odnesl jenom rozbitým bočním zrcátkem, které mu chlapeček urazil hlavou během svého letu přes kapotu.
Protože jsme potřebovali peníze, tak jsme se vydali na hledání bankomatů. Město je plné bankomatů. Ale většina si najde vždy nějakou výmluvu, proč nám nic nedat. V lepším případě anglická technická chybová hláška, v horším divoký nápis v perštině nebo jen pětimístné číslo chyby. Přecijen jsme ale alespoň jeden bankomat, který přijímá VISA Electron našli.
Zašli jsme na oběd do první knajpy a moc si pochutnali. Celý velký oběd o třech chodech pro dvě osoby vyšel na 4 Eura. Dali si čaj a objevili další význam tohoto slova. Čaj se tu louhuje v horkém mléku s cukrem, který se jako třešničkou na dort zdobí velikým škraloupem ze sražené smetany. Kuba čaj odsoudil bez ochutnání.
Kuba byl už unavený a vydal se do hotelu a já jsem zatím šel pročesávat místní bazar a sháněl místní pakistánskou uniformu Shawar kameez, kterou tu všichni nosí. Vlezl jsme do prvního obchodu s látkama a hned mě prodavač pozval dovnitř a pomohl mi odehnat hejno dětí, které se na mě za chvíli cesty v bazaru nabalilo. Byli to většinou děti afgánských uprchlíků a prodejce je přezdíval "Taliban network". Když jsem mu řekl, že jsem z České republiky, tak hned věděl, kde to je. Prý mu v Praze zloději zabili strýčka. Ptal jsem se, jestli si je jistý, že to bylo v Praze. Trval na svém. Prý ho přepadli a chtěli po něm peníze a on jim je nechtěl dát, tak ho probodli. Ale očividně mu to nijak nevadilo. Dokonce mě pozval na bambusový koktejl. Ten tu lisujou ve velkých lisech na ulici skoro všude. Dal mi kontakt na prodejnu, kde koupím hotový Shawar kameez a já už raději běžel do hotelu, protože síla bambusového koktejlu navrch na oběd bohatý na vařené hovězí a jogurt s čat masalou mnohonásobně urychlila trávicí proces jindy trvající mnoho hodin.Večer jsem poprvé okusil pakistánskou internetovou kavárnu. V Pákistánu se totiž internetové kavárny považují za pochybné podniky, kam si chodí neslušní mladí muslimové prohlížet porno. Proto je kolem každého počítače postavená dřevěná budka, která uživateli poskytuje naprosté soukromí. Zmáčknutý i se starým Compaqem asi na jednom čtverečním metru jsem si moc užíval soukromí při čtění česky psaných e-mailů. Také se tu hodně kouří, takže jsem sotva dohlédl na monitor, přestože mi dveře budky tlačily hlavu nosem na obrazovku. Podařilo se mi majitele přemluvit, aby mi dovolil nainstalovat Skype, takže jsem si i zavolal domů.
Trochu jsem se v kavárně zapomněl, takže jsem se do hotelu vracel cestou kolem afgánského uprchlického tábore ve dvě hodiny ráno. Dokud to šlo, tak jsem se držel v temných bočních uličkách, ale pak jsem přeci jen musel i na hlavní Jinnah road. Ulice zela prázdnotou a až nepřirozeným tichem, které jen tu a tam přerušila neopatrně šustící tlustá krysa. Těch pár lidí, co tu zbylo, na mě dost zíralo. Nevím, kdo byl vyděšenější víc. Když už jsem byl skoro u hotelu, tak vedle mě prudce zabrzdil jeep se zatemněnými okny. Únos! Blbost. Zpropadený předsudky! Řidič se ptal, proč jsem takhle v noci na ulici a že mě doveze do hotelu. Byl jsem ale už skoro před hotelem, tak jsme odmítl a došel to. Vrata hotelu byla zavřená a omotaná řetězem. Zvonek nezvonil a tak to vypadalo, že se nakonec budu muset já, počestný evropan, do hotelu vloupat přes zeď. Naštěstí si právě šel někdo z personálu pro něco do auta, tak jsem na něj zavolal a on mi vyděšeně rychle doběhl pro klíče a moc moc se omlouval i když nevěděl vlastně pořádně za co.
Druhý den nám majitel hotelu poradil, ať nejezdíme autobusem, ale vezmeme raději noční vlak. Je pohodlnější a levnější i když jede trochu déle. A ať si koupíme jízdenky rychle, protože můžou být později vyprodané. Zašli jsme na nádraží a opravdu - jízdenky do Lahore do Economy třídy byly už vyprodané. Museli jsme tedy koupit jízdenky jenom do Multanu a ještě na sedadla, protože lůžka už také nebyla.
Zašli jsme do Kasmeer Taylors a já si koupil fungl nový "ready made" Shawar kameez za 10$. Snad to klapne a nebude na mě každý pokřikovat jak na německého turistu. Dneska kanalizace v příkopech neunesla příval odpadu a tak přetekla. Přes celou šířku hlavní silnice se valila spašková voda a podle toho město také páchlo. Lidé to očividně moc neregistrovali. Vše žilo svým klasickým stylem - policista fackoval neposlušného stánkaře, rikšy kličkovaly mezi koňskými povozy a zbytek ulice na nás svorně zíral s otevřenou pusou nebo pokřikoval "My name is?", "What is it?" atp.
Nákupem jízdenek a Shawar kameezu nám ovšem došly peníze, takže začal nový hon na bankomaty. Náš bankomat z předchozího dne byl tentokrát mimo provoz, takže jsme hledali nanovo. Jak jsme později empiricky zjistili, tak jediné dvě banky, které berou zahraniční karty jsou United Bank Limited (UBL) a Alfalah Bank. Ostatní nemá ani cenu zkoušet. Dokonce karty neberou i taková jména jako Pakistan National Bank nebo Islamic Bank of Pakistan, kam nás všichni suveréně posílali.
Posílili jsme se banánovým koktejlem hustým tak, že by bylo snažší ho kousat. Poklábosili se zástupcem čínské menšiny, který se nedal odbít a zaplatil koktejl za nás a ještě nás zval na pitku u něj doma. Alkohol neodsuzoval. Prý studoval Islám, Budhismus i Křesťanství. Považuje prý všechny víry za rovnocené, pokud nehlásají násilí. Příjemné to slyšet.
Doběhli jsme rychle na poslední chvíli na vlak a našli si své místo jen dvě minuty před plánovaným odjezdem. Rychle jsme uklidili batohy, chytili dech a počkali hodinu, než se vlak rozjede. Pakistánci prý moc velkou ručičku hodinek nepoužívají. Koupili jsme si levnější jízdenky (Quetta - Multan, 18hod, 5Euro) neklimatizované třídy, protože jsme si řekli, že okénko si můžeme otevřít vždycky. Jen jsme vyjeli, tak se v poušti kolem Quetty rozpoutala pouštní bouře, takže jsme se pekli ve vlastní šťávě uvnitř zabedněného vlaku. Nebo spíš udili, vzhledem k tomu, že zákazy kouření jsou tu spíše formalitou.
Bouře se sice uklidněila, ale asi po hodině jízdy začal uprostřed pouště vagón před námi hořet. Vlak zastavil, muži vystoupili a způsobem pro ně tak typickým si sedli na bobek kolem hořícího podvozku a se zájmem a otevřenou pusou na něj koukali, než pomalu uhasl. Když jsme vyjížděli dál, ještě se z něj valil černý dým.
Spali jsme vsedě na dvou sedačkách v uličce před kupé s rodinkou, když nás asi o půlnoci probudil pan otec. Ukázal nám, že si můžeme jít lehnout na volné postele v jejich kupé. Spal jsem asi dvě hodiny. Když jsem pak otevřel oči, seděla na jednom z našich míst mladá dívka s dítětem a smutně na mě koukala. Chvíli jsme na ní nechápavě zíral a dost mě překvapilo, že neodvrací zrak. Pak mi to přeci jen došlo. Ty dvě volné postele se tu nevzaly jen tak. První byla muže, který si lehl ke své manželce. Ta druhá ale byla jeho druhé manželky, kterou i s kojencem poslal sedět na naše místa. Slezl jsem z postele a ona ochotně a beze slova vylezla zpět na svou postel. Pohostinost tu opravdu nezná mezí.
v úterý 18.4. jsme se probudili do Multanu. Po tom, co jsme se probili přes dav rikšařů, jsme zapadli po kotníky v odpadcích první ulice. Našli jsme hotel, který jsme si vybrali dle průvodce, ale byl už plný. Další hotel by hnusný a drahý, ostatní vedle hlavní silnice a tudíž nepředstavitelně hlučné. Ve vedru na umření jsme se doptali na hotel Palace, který byl zašitý trochu bokem, stál 6,5Euro za pokoj pro dva a přestože byl hnusný, tak jsme ho už vzali. Měl sice klimatizaci a hned dvě televize, ale po asi pěti minutách stejně vypli na celé odpoledne proud. Neměl ale sprchu. Zřejmě tu má zábava přednost před hygienou. I pohled z okna tomu dost nasvěčoval.Trochu jsme pospali a odpoledne vzali rikšu za 0,5 Euro a nechali se hodit do centra, prohlédnout si starý hrob místního Budhistického starosty. Krátké setkání s indickou menšinou mě přesvědčilo o tom, že zase nebyla taková chyba do Indie nejet. Chlapík u východu z pevnosti od nás chtěl čtyři Rupie za hlídání bot. Jenže já měl jenom pětistovku. Šel jsme tedy k nejbilžšímu stánku a zeptal se, jestli si můžu koupit jeden džusík za 20 Rupií a zaplatit pětistovkou. Prodejce přikývl, vzal pětistovku (5 Euro) a odešel. Byl jsem v klidu. Věděl jsem, že se vrátí. Tyhle špinavé triky se dělají jen na západě. Za dvacet minut se vrátil a vrátil mi drobné. Já se vrátil k pevnosti a zaplatil 4 Rupie šatnářovi. Také věděl, že se vrátím. Čest si tu nikdo okrádáním nekazí.
Cestou zpět jsme ještě prošli pár cestovek a orientačně se ptali na ceny letenek z Islamabádu do Istanbulu. 280 - 300 Euro nás ale docela odradilo. Nakonec jsme ve městě definitivně zabloudili, tak jsme raději vzali další rikšu, která nás dovezla do hotelu.
Večer jsem se ještě snažil najít internetovou kavárnu. Musel jsem asi přes půl města, takže jsem ztratil skoro hodinu. Pak mě jeden kluk, kterého jsem se zeptal, vzal na motorku a po chvíli sebevražedné jízdy univerzální Pákistánskou špičkou vyklopil před dvěma internetovými kavárnami. Bohužel, obě byly momentálně bez Internetu, ale nabídli mi shlédnutí prý "velmi kvalitních" (mrk) filmů na CD. Další půl hodinu jsem strávil hledáním třetí kavárny. Vedro bylo na umření a nedýchatelný vzduch tu ještě podtrhávaly hromady hořících odpadků (tzv. lidové odpadové hospodářství) na krajích silnice.Když jsem kavárnu našel, tak zase nešel proud. Ale majitel mě ubezpečil, že ho za 20 minut zapnou. A skutečně, zapnuli. Jenže asi už po hodině se mi z vedra, smradu a hluku začala točit hlava a tak jsem raději chytil první rikšu a nechal se hodit do hotelu dřív, než tu umřu a splynu s místním kompostem.
Kubovi bylo špatně. Neví jestli z jídla nebo z klimatizace, která za odpoledne postupně shořela a zaplnila pokoj čpavkovými výpary. Objednal jsem nám Pákistánský čaj za 0,1 Euro pro oba a za oba jsem ho také vypil. Kuba dostal průjem, tak se do čaje moc nehrnul. Povlečení bylo tak špinavé, že jsem si na něj raději hodil spacák a už se těšil, jak zítra odjedeme. Přátelé, do Multanu ne!
