Deserte, deserte!

pátek 14. března - Kerman je další milionové město a Kuba začíná chápat myšlenky sebevražedných atentátníků.

Dojeli jsme do Kermanu, vzali taxi, které bylo ochotné nás svézt do centra jen za 1$ a protože bylo teprve 8 hodin ráno, a tudíž bylo všude vylidněno, tak jsme si užívali soukromí na centrálním náměstí. Pár narkomanů si přišlo žebrat o jídlo a tak jsme jim dali zbylý čtvereční metr chleba z předvčerejška. Už se asi blížíme Afgánistánu a jeho úrodným opiovým plantážím.

Prošli jsme si muzeum Tureckých lázní a tradičně zabloudili v místním bazaru. Kolem deváté se ale bazar zacpal lidma tak, že v něm nebylo skoro k hnutí. Kuba prohlásil tenhle bazar za poslední, do kterého vlezl. Nejkrásnější Páteční mešitu ve městě jsem na něj už raději ani nezkoušel. Chytli jsme si taxíka zpět na autobusové nádraží, ale taxikář říkal, že jestli chceme do Bamu, tak tam žádné autobusy nejezdí, že si musíme vzít sdílené taxi (tzv. savari) za 6$ na osobu a odvezl nás na výpadovku na Bam, kde už čekal mrak byznisuchtivých taxikářů. Přecijen se nám to moc nezdálo, tak jsme chvíli jen tak lemplovali kolem, než se ukázal autobus do Bamu, který zrovna jel kolem z autobusového nádraží. Tady se opravdu nedá věřit nikomu.

Bus stál pochopitelně jen 2$ na osobu. Jenže stevard byl docela lempl a zapomněl nám říct, že už jsme v Bamu. Až na odpočívadle asi 80 km za Bamem si nás všimnul řidič, který si pamatoval, že chceme do Bamu. Nikdo ale neuměl anglicky a tak nám nakonec jeden ochotný, slušně oblečený chlapík, nakreslil, jak jsme Bam přejeli a jak se buď musíme vrátit nebo pokračovat do Zahedanu. Do Zahedanu jsme moc nechtěli, protože autobus byl zase zaledněný na rekordních pět stupňů Celsia a náš tištěný průvodce (Hedvábná stezka) tohle město z bezpečnostních důvodů nedoporučoval a navíc hotely jsou v něm prý jen drahé. Naštěstí nás ten chlapík, který se jmenoval zase Husajn, pozval k sobě domů. Dle Iránských zvyků jsme nabídku nejdříve třikrát odmítli, ale když se nakonec přeci jen zeptal po čtvrté, tak jsme to moc rádi vzali.

Cestou do Zahedanu jsme si ještě skrz okénka autobusu prohlédli pravou písečnou bouři. V Zahedanu jsme si pak bouři měli možnost i na minutku ochutnat a bohatě to stačilo. Spát pod širákem bych tu rozhodně nechtěl.

Zajeli jsme k Husajnovi domů. Doma na něj již čekala manželka, syn, matka a strýc. Hloupé bylo, že jediný, kdo uměl anglicky byl Husajn a to docela dost bídně. Konverzace docela vázla, ale Husajnův čtyřletý syn docela prolamoval ledy. S ním jsme si rozumněli nejlépe, přestože jsme mu nerozumněli ani slovo. Husajnova manželka s jeho matkou nám uvařili velikou večeři a stolovali jsme všichni společně (i když ženy trochu bokem) opět na zemi. Měl jsme trochu problémy jíst v pololehu pečené kuře lžící, ale když to zvládali iránci, tak jsem to musel zládnout také. Po večeři se Husajn modlil a tak jsme měli možnost v klidu shlédnout celou muslimskou modlitbu.

Pak jsme jen tak seděli u čaje a povídali si. Husajnova žena nakonec mluvila také trochu anglicky a tak jsme probírali co se dalo. Ptal jsem se, jaktože si s námi jeho žena povídá, když to má být podle jejich zvyků neslušné. Hodně je to pobavilo. Tohle pravidlo o tom, že si žena nesmí povídat s cizím mužem, platí jenom u Kurdů, Arabů a Balučistánců. Iránci jsou v tomhle v pohodě. Čádor však nosit musí. Prý kdyby přišla žena do práce bez čádoru nebo alepoň šátku, tak má okamžitou výpověď. Zajímavé také je, že v Iránu se pracuje 6 dní v týdnu. Volno je jenom v pátek. Den začíná prý kolem páté ráno. To se vstává na ranní motlitbu (namas - angl. salat). Po motlibě si ještě chvíli zdřímnou a pak jdou na sedmou ráno do práce. Do zhruba devíti se snídá a pak se začíná pracovat. Práce končí ve dvě odpoledne, kdy se jde domů na oběd. Počet odpracovaných hodin týdně je tedy stejný jako u nás, ale rodina je více spolu.

Bavili jsme se o islámu a křesťanství. Dost je překvapilo, že máme jako knihu nějakou Bibli. Neznali ji. Ale alepoň znali Ježíše Krista. Dost se divili, že křesťané nemají žádného mesiáše (teda já alespoň doufám, že nemají). Jejich mesiáš je pochopitelně Mohamed.

Vtipné bylo, když jsem chtěl udělat skupinovou fotku. Husajnova manželka se prostě odmítla fotit a nechtěla se nechat přemluvit. Vysvětlovala, že se chce fotit jenom hezká, namalovaná a to teď není. Prý jí zemřel strýc a tak se teď rok nesmí malovat, holit, trhat obočí. A takhle ošklivá se prý fotit nechce. Když uvážím, že muž může mít až čtyři manželky a s nima třeba čtyřicet dětí (jak nám vyprávěl jeden Iránec ve Vanu), tak Iránské rodiny mohou být pěkně rozrostlé. Žena z takové rodiny asi nemá v životě moc šancí se líčit. A tak nám Husajnova žena alespoň ukázala fotky z alba, kde byla namalovaná. Byly sice trochu erotické - neměla šátek, ale slušelo jí to tam.

Ještě nás chtěl Husajn vzít na noční prohlídku Zahedanu, ale pouštní bouře pořád zuřila a tak by nebylo stejně nic vidět.

Ráno jsme vstávali až v osm. Husajn si zařídil na dopoledne v práci volno, aby nám mohl ukázat město. Posnídali jsme tradičně na zemi čaj, mléko a sušenky. Po snídani jsme se nechali zavést do banky, abychom směnili zase nějaké peníze. Směnit 30$ na Riály trvalo kolem čtyřiceti minut. Musel jsem ke čtyřem různým okénkům a posbírat celkem čtyři podpisy a dvě razítka. Naštěstí na mě u každého okénka vždy mávli, abych předběhl celou frontu a nemusel čekat. Jinak by to bylo tak na hodiny tři. A to se úředníci nijak neflákali. Pokladnímu jsem v jednom okamžiku napočítal frekvenci až tři razítka za sekundu.

Husajn nás provezl po celkem nezajímavém Zahedanu (který je však prý moc krásný) a ptal se po turistických kancelářích jestl někdo nezajišťuje cestu na hranice a kde vzít vojenský doprovod, který mu řekli, že musíme mít. Nakonec jsme ho ukecali, že žádný vojenský doprovod nechceme a tak nás dovezl na výpadovku na hranici. Tam mu taxikáři řekli, že na hranici žádný bus nejezdí a že si musíme vzít taxíka. On jim na to skočil a od nás si to nechtěl nechat vymluvit a tak jsme si museli zaplatit za 8$ taxíka až na hranici.

Taxikář jel tradičně jak prase a to i přes to, že po cestě byly tři check-pointy, kde musel ukazovat tachogram. Chvíli jsem sledoval tachometr, který měl přidělaný k tachografu pod volantem. Asi do rychlosti 30km/h ukazoval nulu. Pak se pomalu a líně odlepil a plynule stoupal. Při devadesátce ukazoval šedesát a při dalším zrychlování stoupal stále líněji a líněji. Při 160km/h dosáhl tachometr devadesátky a tam se definitivně zastavil. Jako přístrojový inženýr musím nad takovou nelinearitou smeknout. Tohle bych nedokázal.

Předjeli jsme asi tři autobusy a 80 kilometrovou vzdálenost na hranici zvládli za nějakých 40 minut i se třema vojenskýma kontrolama. Iránská strana hranice byla překrásná a čistá reprezentativní budova s dvěma ohromnýma frontama. První velká fronta byly ženy, které však teď nikdo neobsluhoval, protože se úředníci museli věnovat druhé frontě - mužům. Nevím sice, jakou to má logiku, když přednostně odbavený muž musí steně počkat na svou ženu(y), ale prostě taková jsou pravidla. Jakmile nás celník zahlédl, tak na nás mávl, abychom předběhli obě fronty a šli přímo k němu dvířkama pro personál. Dal nám razítka do pasu a pustil nás dál. Zkusili jsme mu neodevzdat kartičku, kterou jsme dostali při vstupu do Iránu a prošlo nám to. Třeba se bude ještě hodit, kdybychom se zkoušeli dostat zpět.

Vyšli jsme z Iránské budovy a stáli jsme v poušti. Po chvíli zoufalého rozhlížení se z písku vynořil nějaký fremen a nasměroval nás do kamené zříceniny budovy. Tam kupodivu seděli tři policajti s počítačem a orazítkovali nám vstupní vízum a vyfotili si nás. Pak nás nasměrovali k celníkovi, který si nás zapsal do veliké tlusté zažloutlé kouzelnické knihy a bez jakékoliv kontroly nás pustil dál.

Je těžké si představit, že se z pouště, kde na všechny strany kolem je jenom vzdálený obzor, někdo zrazu vynoří. Ale i tak za námi najednou stál vekslák a nabízel 50 Rupií za dolar. Oficiální kurz dle České národní banky byl 62, tak jsme se mu vysmáli. Došli jsme až k nějaké jakoby hospodě a po cestě si zamluvili autobus do Quetty. Potřebovali jsme se napít, protože autobus jel až za čtyři hodiny, ale pez peněz to byl docela problém. A byl tady jen ten jeden vekslák s mizerným kurzem. Majitel hospody nám nabídnul po tvrdém smlouvání kurz 55 a tak jsme neochotně 20$ směnili. Koupili jsme si limonádu a sedli si. V ten okamžik se začali z různých koutů vynořovat otravní veksláci a nabízet kurz 58 až 59. Paka.

Ve dvě odpoledne nás přišel majitel hospody upozornit, že náš autobus odjel o dvě hodiny dříve, protože byl už plný. Byl jsem docela rád, že jsme ho neměli zaplacený. Další prý ale už odtud nejedou. Musíme až do vzdáleného bazaru. Ptal jsem se jak je to daleko, že bychom tam došli, ale prý je to tři kilometry. A tři kilometry v téhle poušti a vedru se mi opravdu nechtělo. Vzal jsem tedy 100Rupií (1Euro) o zašel mezi taxikáře. Všichni ale chtěli 200Rupií a to jsem zase odmítal já. A tak jsem řekl, že to raději dojdem pěšky a vyrazili jsme. Po chvíli za námi vystartoval chlapík s džípem, že stovku bere a doveze nás tam. To mě překvapilo, protože technika "příliš drahé, odcházím" tady ve smlouvání naprosto nezabírá. Naskočili jsme na haupnu džípu a dali řidiči stovku, aby bylo jasné že víc nedostane. Řidič vystoupil z auta a odešel. Po chvíli přišel jiný chlapík, a odvezl nás do 300m vzdáleného bazaru. To byla taky blbost ptát se taxikáře na vzdálenost.

Seskočili jsme z džípu a poděkovali. Ale řidič chtěl zaplatit. Říkal jsem mu, že už jsme zaplatili, ale on říkal, že jemu ne. Asi pět minut se se mnou rozčileně handrkoval, ale měl smůlu. Ze mě už nedostal ani Rupii. Je možné, že ho podvedl jeho vlastní kolega, ale to je jeho problém. Zašli jsme k jedné z "budov" ze sušených cihel, před kterou byl obrázek autobusu a tak to alespoň zavánělo nějakou oficialitou. Koupili jsme za 350Rupií ma osobu noční autobus do Quetty, posadili se vedle pokladny, aby nám nemohli ujet a pozorovali ruch kolem. Balučistánci, kteří čekali s námi, si ve velkém shluku prohlíželi fotky v našem průvodci a všemu se hrozně divili. Všude kolem jezdili mohutně vyzdobené autobusy a desítky lidí na střechu nakládali mraky beden. Když jsem podle zátěže nakladačů odhadoval, jak jsou asi bedny těžké a uvědomil si, o kolik tímhle nákladem na střeše zvednou těžiště autobusu, tak mi bylo líto těch lidí, co s ním pojedou. Zvlášť když po cestě ještě nějací vystoupí a těžiště se zvedne ještě o kus výš.

Náš autobus byl ale bezpečný. Měl totiž nejen asi metr nákladu na střeše (a jeklama vyztužené sloupky oken, aby to střecha unesla), ale i dvě bedny u každého člověka pod nohama. Naše batohy se uvelebily na úplném vrcholku střechy hned nad řidičem a my na našich poctivě v igelitu zabalených sedačkách.

V šest se vyjelo a začala jízda na kterou jen tak nezapomenu. Autobus si to hasil asi osmdesátkou po kamenité, z obou stran podemleté, polňačce. V autobuse bylo asi 60 stupňů Celsia a okna nešlo otevřít, protože dovnitř vítr okamžitě nafoukal mrak písku. Navíc asi půlka autobusu hulila ten nejhorší tabák na světě, takže člověk sotva viděl z okénka u kterého seděl. Před námi seděly čtyři baby tak ošklivé, že jsem byl rád, že musí být alespoň z větší části zahalené. Baby celý večer řvaly jak tupá cirkulárka a když konečně usnuly tak začaly s nezměněnou intenzitou chrápat. O spaní nemohla být vůbec řeč. Cesta trvala přes patnáct hodin.

Brzo ráno jsme dorazili do Quetty a dopotáceli se do centra. Hned zkraje byl na ulici Jihhad (nebo tak nějak) přijemně levný a až podezřele pěkně zařízený hotel s pokojema do tichého dvora. Okamžitě jsme ho vzali a vytuhli.