Shakira kurusum

úterý 4. března - V půl sedmé ráno nás Mustafa probudil. Musel od sedmi jít do školy. Kuba celou noc prokašlal, takže se skoro nevyspal. Dali jsme tradiční čaj (původem ze Sýrie - i když na krabici bylo napsáno "Original Ceylon tea") a Mustafa dostal malou bonbonieru, co jsem měl s sebou z Čech (originál české Mozartovo koule). Šli jsme na dolmuš do centra a Mustafa se dojetím skoro rozbrečel, když jsme mu z odjíždějícího minibusu mávali.

Vystoupili jsme v centru a rozhodli se, že s Kubou zajdeme k doktorovi. Jenže to nebylo tak snadné. Nejprve jsme se doptali na nějakou polikliniku, ale ve vchodu jsme to hned otočili, protože "Indická fronta" (totální shluk lidí) u recepční vypadal nejméně na čtyři hodiny. Pak jsme na trhu náhodou narazili na "lékařskou uličku". Abych uvedl věci na pravou míru, tak na trzích v Turecku se vždycky prodejny stejné komodity shromažďují na jednom místě. Takže velká část bazaru třeba prodává jenom boty, pak je třicet stánků se železářstvím (všichni přesně to samé zboží) atd. No, a my jsme narazili na uličku s lékařema. Na cedulích byly jejich jména a specializace. Jenže ke komu jít?

Nakonec nás jeden obchodník dovedl do nějaké polikliniky, kde byla fronta menší. Tam si nás předali asi tři lidé než jsme se dostali k někomu, kdo mluvil alespoň trošku anglicky. Zaplatili jsme regulační poplatek 50YTL (750Kč) stejně jako všichni a dostali jsme poukázku na doktora. Během asi pěti minut jsme se dostali na řadu. Doktor se podíval kubovi tenkou sondou s kamerou do uší, do nosu, vymáchal sondu v rychlovarné konvici s horkou vodou a pak se podíval i do krku. Ukázal nám na televizi bíle povlečené mandle a řekl, že jde o běžnou chřipku. Plíce si ani neposlechl. Asi to nebyla jeho specializace. Řekl, ať místo Penicilinu Kuba bere Augumentin (shodou náhod přesně ty antibiotika, co nám den před tím dal manažer) a pak nám dal ještě nějaký sirup a spray. Počet dávek za den vždy vyznačil počtem přeškrtnutí krabičky. Pak nám ještě chvíli trvalo, něž jsme vysvětlili, že chceme fakturu (Turecky "Faktura") a šli jsme si projít centrum. Ještě jsme zašli do uličky lékáren a dokoupili Nimesil (za léky se nesmlouvá, cena je od státu vyražená na krabičce). Prošli jsme si to samé, co já den před tím s Mustafou a já se ještě vyběhnul podívat na Kale s výhledem na město a prolezl si Mešitu zasvěcenou prorokovi Ibrahimovi, kterého tu za hlásání kdovíčeho upálili.

Město bylo ohromné, tak jsme vzali dolmuš do nejbližší vesnice na silnici naším směrem. Všichni se na autobusovém nádraží sice hrozně divili, co chceme dělat v takovém zapadákově, ale nakonec tam jeden minibus jel (i když dražší než obvykle). Jenže se ukázalo, že naproti mojí mapě, je vystevěná nová dálnice kus vedle a tak skrz tu naší vesničku absolutně nic nejezdilo. Museli jsme tedy jít asi čtyři kilometry přes pole (nebo poušť?) k nové dálnici.

Na dálnici nám téměř okamžitě zastavil další magor. Tentokrát se jmenoval Fyjat (nebo tak nějak) a dělal tuším bagristu. Jen se zmínil o tom, že tři roky seděl, protože na někoho střílel. Fyjatův problém byl v tom, že strašně spěchal. A k tomu byl ještě dost magor. Když nás viděl, vypnul svoje oblíbené "Haydada haydada" a dal do radia kazetu se "západní" muzikou. Pustil Shakiru, otočil knoflík hlasitosti na pravý doraz a do toho na mě řval: "Viktór, Viktór Shakira super děvočka!". V podstatě nesundaval nohu z plynu. Neustále jsme předjížděli náklaďáky, které tu jezdí jenom 110km/h a svou bezpečnost si zajišťují nápisem "Allah kurusum" (něco jako Bůh vše vidí a vše řídí) na skle nad hlavou řidiče. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy v obci Fyjat zpomalil jen na 120km/h, protože projížděl křižovatku na červenou. Při tom ještě jednou rukou psal SMSku a druhou tancoval do rytmu. Shakiřin bubeník si vystřihnul sólíčko a akustický tlak vytlačil dveře.

Když jsme dojížděli do Diyarbakiru, měl Fyjat na kontě rekordních 160km/h na omezení na třicítku, když se objížděla stavba na silnici. Do toho ještě pořád Fyjat velmi intuitivní pantomimou naznačoval, že nenávidí svoje Hyundai a chtěl by raději Audi TT nebo Volvo. Neustále plival na palubku, snažil se ji odtlačit pryč (volant většinu času stejně nedržel) a křičel "Give it away! Give it away from me!". A já byl za Hyundai rád, protože jeho maximálka 180km/h nám dávala sice malou, ale alespoň nějakou šanci na přežití. Na začátku města, najednou začal Fyjat brzdit jak o život a ukázalo se, že tam mají policajti radar. Fyjat zpomalil až na 80km/h(!) a celý zbledl. Rychle se připásal (napsal jsem už, že v Turecku se zásadně nikdo nepásá?) a čekal co policejní hlídka. Seděli opření o jedno auto a vesele o něčem diskutovali. Fyjat je minul, vytáhnul svůj řidičák, začal ho zuřivě líbat a opakoval chvály Alláhovi.

Fyjat nás vysadil v Diyarbakiru na výpadovce na Batman [batman]. Jenže podle mojí mapy vedla přes Batman jenom malá žlutá silnička hlavní silnice vedla přes Silvan. Jen co se mi přestali třást nohy, tak jsme chvíli zkoušeli jít pěšky a když jsme viděli, že město pořád nekončí (a "How are you?" dětí stále přibývalo), tak jsme se zeptali jednoho chlapíka, jak se dostat do Silvanu. Ten ani na vteřinu nezaváhal, zkočil na silnici a zastavil právě projíždějící dolmuš do Silvanu. Tak jsme mu pěkně poděkovali a nastoupili. V minibusu jsem rychle našel nejbližší malou vesničku a nechali jsme se dovézt tam. Než se na nás seběhla podívat celá vesnička, tak jsme stihli stopnout nějakého chlapíka, který nás hodil do další vesničky.

Tam jsme se nelíbili místní vojenské hlídce kasáren a tak jsme museli jít stopovat daleko za vesničku (až na místo, kde jsme se mohli vymluvit na to, že nevidíme, jak na nás zběsile mává voják ze špačkárny, abychom šli pryč). Vzal nás nějaký vesničan v poměrně luxusním autě s tím, že nás doveze do Silvanu do hotelu zadamo (podezřelé, co?). Mezitím se začalo stmívat. Chlapík chvíli drncal po rozblácených cestách Silvanu a vysadil nás před "Hotelem zadarmo". Byla to věznice - vskutku stoické. Chvíli jsme s Kubou přemýšleli, co by tak člověk musel udělat za trestný čin, aby ho zavřeli právě na jednu noc. Nakonec by to bylo příjemné zpestření dovolené. Člověk by si vyzkoušel vězení a ještě by měl český trestní rejstřík čistý.

Než jsme něco vymysleli, tak k nám přišel jeden voják z hlídky věznice a ptal se co a jak. Zeptali jsme se na nějaký hodně levný hotel a on nám něco napsal na papírek a poslal nás tam. K pozdvižení celého městečka jsme došli centrem přímo do toho místa. Ukázalo se, že to není hotel, ale "učitelský dům". V Turecku totiž mladý učitel neučí, kde se mu zachce, ale dostane místo práce přidělené od státu. Většinou na druhé straně Turecka, než se narodil. A než si najde nějaké bydlení v novém městě, tak může přechodně bydlet v učitelském domě. Jenže tenhle byl už plný. Naštěstí tu byl kromě jiných i učitel angličtiny, takže jsme se mohli na všechno doptat. Nechal jsme si od učitele angličtiny přeložit do turečtiny pár frází (a učitel prvních ročníků mi je pěkně pomalu nadiktoval, abych si je mohl zapsat). Nakonec nějaká paní, co tam byla, přiběhla, že nám sehnala nějaký "hotel" za 10YTL (150Kč) na osobu a noc. Tak jsme to vzali. Ještě jsme chvíli s učitelama klábosili, když si pro nás z hotelu přijeli autem.

Ukázalo se, že nejde o hotel, ale o nové luxusní zařízení určené k pořádání svateb a podobných akcí (Turecké rodiny jsou opravdu velké). V budově byl i čtyřlůžkový pokoj pro hosty, kde nás ubytovali. Nechali jsme si v pokojích batohy a chlapíci nás pozvali na čaj. Vzali nás do klubovny místního fotbalového klubu, kde byl nějaký jejich kamarád, který mluvil anglicky.

Bylo to opravdu štěstí, narazit za jeden den hned na dva anglicky mluvící lidi. Aglicky mluvící chlapík byl nakonec 26letý mladík, který byl zrovna na 18měsíční vojně. Měl však nějaké problémy se žaludkem, tak dostal měsíc dovolenou a tu trávil u své rodiny v Silvanu. Vysvětlil nám, že ten chlapík, co pro nás přijel je starosta města a takhle si drobně přivydělává. Probírali jsme kde co. Říkal, že Turecká armáda dělá z Kurdů pluky a posílá je do Iráku bojovat proti Iráckým kurdům. A když se nějaký z tureckých Kurdů vzbouří, že nebude zabíjet svoje lidi, tak dostane na měsíc samotku 1 x 2 metry hluboko pod zemí. Vtipné také je, že přestože v těhto oblastech jsou města v podstatě 100% Kurdská, tak policie jsou turci. A tak jsem pochopil, proč policajti a vojáci v této oblasti nenosí samopal přes rameno, ale namířený před sebe a s prstem na spoušti.

Udělali jsme pár společných fotek a šli spát. Co se ale musí Kurdům nechat je jejich pohostinnost. Mají cizince opravdu rádi. Samostatný Kurdistán je jim vcelku ukradený. Patří jim v podstatě třetina Turecka a oni to vědí.