Obešli jsme Sitara market a našli taxíka, který byl ochotný nás vzít na Islamabadské autobusové nádraží za 1 Euro. Licencované taxíky takovou cenou většinou opovrhnou, ale naštěstí je kolem vždy několik podnikavců, kteří prostě vezmou svoje soukromé osobní auto a jdou jen tak bez licence vozit lidi za peníze. A ty mají ceny nižší.
Na nádru jsme našli minibus, který vyrážel na KKH a počkali si 30 minut, než se zaplní a budeme moci vyjet. Autobus jel na CNG (stlačený methan), takže jsme za dvě hodiny jízdy museli dvakrát tankovat. S Kubou jsme seděli na posledních sedačkách, takže jsme měli 20MPa tlakovou nádobu doslova pod zadkem. Zlaté naše LPG. To má pracovní přetlak 0,1MPa a i tak se toho lidi docela bojí.
Krajina se dlouho neměnila a pořád bylo kolem docela dost stromů a polí. Po dvou přestupech do jiných minibusů se však silnice začala zrázu zvedat a klikatila se ve stoupavých vracečkách nad schodovitými rýžovými políčky. Chvíli se lepila na pozvolná úbočí nad údolím a pak se vlila do široké planiny obydlené městečkem Manshera. Tam jsme vystoupili.
Jakmile minibus zastavil, tak se ne střechu vyšplhal mladík a sundal nám batohy. Slušně jsem mu poděkoval a on začal nastavovat ruku a říkat "Bakšiš, bakšiš". S úsměvem nechápajícího jsem mu podal ruku a za všeobecného veselí se měl k odchodu. Mladík ale pořád něco chtěl, tak jsem mu dal ekvivalent 10 centů. Chvíli argumentoval, že chce 20 centů, protože batohy byly dva, ale měl smůlu.
Nalepil se na nás snad největší shluk lidí, jaký jsme za cestu potkali a všichni se ptali, kam jdeme a odkud jsme a tak. Protože taktika nikomu nic neříkat naprosto nefungovala, tak jsme si porůznu vymýšleli a dávali si záležet na tom, aby si informace vzájemně odporovaly. Oni nám ostatně takhle radí pořád, když se zeptáme. Kuba navrhoval, že by si koupil mačetu a napsal si na záda, že kdo ho osloví, tak tomu usekne hlavu. Ale mačety tu asi nepoužívají, protože jsme žádnou nesehnali.
Potkal nás velice klidný a dobře anglicky mluvící kluk. Říkal, že je Afgánec. Když Rusové napadli Afghánistán, tak jeho rodiče uprchli do Pákistánu. On se už narodit tady. Ale i přesto se pořád cítí jako Afghánec a těší se, kdy už se bude moct vrátit "domů". Doporučil nám hotel Irrum.
Kus po silnici jsme se zeptali mladého muže na hotel a ten nás tam beze slova dovedl. Hotel byl uprostřed starého města hned vedle hlavní silnice plné lidí, krámků, aut, smradu, hluku, odpadků a dalších pákistánských reálií. Za pokoj chtěli 6 Euro a měli tam i pěknou restauračku, tak jsme to vzali.
Trochu jsme si za všeobecného silného zájmu prošli město a na doporučení našeho tištěného průvodce jsme si našli restauraci v hotelu Zam Zam. Byla hrozná. Poměrně temná a docela špinavá i když na místní poměry samozřejmě docela luxusní. Našli jsme si koutek na konci restaurace, kde byl šílený řev televize nejsnesitelnější a počkali dvacet minut na číšníka, který měl v restauraci, kde jsme byli jenom my a 15 volných stolů zřejmě napilno. Pak k nám přišel a jen tak do řevu televize vychrlil nějakých deset jídel. Požádal jsem o menu a tak jsme si další čtvrthodinku počkali, než nám přinesl dvojstránku s menu, kde byla většina jídel přeškrtaná a ten zbytek byl v místním jazyce. Kuba nechtěl riskoval, tak si dal jenom rýži se zeleninou a já si dal kuře na kari, protože to bylo jediné, co jsem přeložil.
K večeru jsem se vydal hledat internetovou kavárnu. Jednu jsem našel, ale hned u vchodu mi moudrý padesátník, asi majitel, zakázal používat čtečku karet z foťáku, protože prý jsou tyhle karty téměř vždy zavirované. Kavárna byla špinavá a zahulená a navíc bych svými fotkami opravdu nerad zaviroval nějaký z zaručeně zdravých počítačů, které celé dni browzdají po porno stránkách a to dokonce i tehdy, když u nich nikdo nesedí.
O patro výše byla naštěstí další internetová kavárna, která nejen že byla nová a nezahulená, ale i čistá, s USB porty a ochotnou obsluhou. Bohužel se ukázalo, že moje čtečka karet nejde zasunout do jediného USB portu, který počítače měli, aniž by bylo nutné vytáhnout kabel od monitoru, který byl hned vedle. Nechápu, jak mohla čtečka projít akceptačním testem USB specifikace, když asi pětkrát překračuje maximální dovolené zástavbové rozměry v okolí konektoru. Posadil jsem se k počítači a automaticky pustil měřeni rychlosti na www.lupa.cz. Stránky ani do deseti minut vůbec nenaskočily. Pak jsem to uviděl. U serveru u obsluhy byl připojený klasický 33,6 kbit/s modem. Sdílený pro celou kavárnu. Naštěstí měli starou verzi Internet Exploreru, takže bylo možné vypnout zobrazování obrázků. Ale i tak jsem strávil přihlašováním na svůj blog dobrých dvacet minut. Napsal jsem tři řádky a obsluha mi přišla říct, že zavírají, že tu je málo lidí. Dnešek se fakt nevydařil.
V pondělí ráno jsme usoudili, že se nám nebezpečně krátí zásoby Rupií, tak jsme se vydali hledat směnárnu. V bance peníze nevyměňují a všichni nás posílali do jedné směnárny v centru. Ta však byla zavřená. Prý otevírají až v jedenáct nebo později. Vydali jsme se tedy zpět na autobusové nádraží. Kus od něj jsme nečekaně jeden Exchange našli, takže jsme nakonec i směnili. Na nádraží nám ale řekli, že jestli chceme jet dál po KKH, tak musíme na druhé nádraží o kus dál. Došli jsme tam a ptali se na autobus do Besham. Tam nám ale řekli, že odtud žádný nejezdí a poslali nás ještě dál. Po asi hodině bloudění jsme našli nenápadný baráček, kde říkali, že autobus pojede. Ať počkáme. Byl ale problém dozvědět se kdy.
Po asi tři čtvrtě hodině čekání jsem se šel zeptat, kde ten slibovaný bus je a konečně se mi podařilo pochopit, že jede až za pět hodin. A tak jsme si šli stoupnout vedle silnice a koukali pro prázdných minibusech. Ale byly všechny plné. Zrovna teď, když je člověk potřebuje. Po chvíli se s námi dal do řeči mladík, ze kterého vypadlo, že je doktorand na místní univerzitě a studuje evropské dějiny. Ten nás poslal zpět na nádraží, kde jsme před hodinou byli. Když jsem mu říkal, že odtud nás poslali sem, tak nám vysvětlil, že problém je v tom, že jsme se ptali po autobusu. Ty jezdí jen asi tři denně. Ten mrak mikrobusů, co proudí neustále sem a tam se nazývá "MIS Service" a jezdí z nádraží. A tak jsme se zase vrátili na nádraží, počkali až se naplní minibus směrem na Besham a vyrazili.
Teď už se jelo po poctivé KKH. Autobus kličkoval po úzké silnici vtesané do příkrého svahu a pod námi se klikatil široký Indus. Jakmile se kdekoliv ve svahu objevil alespoň kousíček méně příkrý, tak tam měl někdo barák a políčko. Co tu ty lidi drží vážně nechápu.
V Beshamu jsme byli až potmě. Lidé tu byli mnohem klidnější a ani si nás moc nevšímali. Kubovi bylo hodně špatně, tak jsme vzali první hotel s honosným jménem Paris. Podle průvodce měl mít ochotnou obsluhu, ale v noci velmi hlučný. Obsluha byla velmi ochotná a příjemná. Protože jsem se rozhodl, že budu s průjmem bojovat čokoládou (ta přeci staví), tak jsem vznesl přání, kde by bylo možné koupit čokoládu. Kluk z recepce se mnou chodil snad půl hodiny po městě, než jsme se doptali na krámek, kde měli jeden balíček čokolády. Tak jsem ho koupil celý za 0,6 Euro a vrátil se do hotelu, kde si zatím sami přepsali všechny ty věci z pasů, které úřady vyžadují.
Večer tradičně vypnuli proud, tak jsme si potmě alespoň s Kubou zavzpomínali na české jídlo. Na každé akci k tomu musí zákonitě dojít. Dříve nebo později se téma vždy zvrhne na dlouhé rozhovory o jídle. V noci byl v hotelu kravál.
