Neděle 2. března - po noci v poušti jsem se rozhodl nevstat, dokud mě sluníčko nevypálí ze spacáku. Kolem desáté hodiny jsem posnídal svoje oblíbené jídlo - placatý chleba s máslem, černýma olivama a kanistrem Ayranu (500ml jogurtu, 500ml vody, 5g soli). Vrátili jsme se do Mutu a šli stopovat. Jenže v neděli v takové vesničce jezdili akorát malotraktory s hnojem (kvalitním, koňským), tak jsme mávli na autobus. Řekl si o 8YTL za sto kilometrů, tak to se stevard pěkně nakmital - dávali jsme jeden čaj za druhým. Nakonec se ukázalo, že autobus nebyl až tak špatný nápad, protože z jeho patrové výšky byly krásné výhledy na údolí alá Grand Canynon lemovaný panenskými, horolezci netknutými skalami. Oblast, která by strčila celé Arco i Finale Ligure dohromdy do kapsy. Desítky kilometrů překrásných nejméně stometrových stěn. Kuba, kterému nebylo pořád moc dobře úplně ožil a fotil jak o život. Přitom je to sem 36 hodin autobusem plus 12 hodin vlakem (zpáteční jízdenka z Prahy cca $240).Konečně jsme tedy zklesali z náhorní plošiny na hladinu moře do města Silivke. Malé městečko s velkým hradem na kopečku nad ním. Šli jsme do centra v mojim klasikým honu na poštu, ale byla v neděli, v tuhle dobu už zavřená. Jednou věcí nás ale tohle město překvapilo. Muslimský holky musí (v Turecku) nosit zahalené celé tělo včetně vlasů. Zde jsme ale sem tam potkávali holky bez šátků. Je značně neslušné, aby cizí muž oslovil dívku a společensky neúnosné, aby se dívka dala na ulici do řeči s cizím mužem. Když jsme s Kubou seděli v parku a futrovali se olivama a tureckýma bonbonama, tak k nám přišli dvě dívky (bez šátku), pěkně nás přivítaly ve městě a já i Kuba jsme dostali malou kokosovou tyčinku. To mi tak vyrazilo dech, že jsem si je ani nevyfotil.
Šli jsme kus za město, že se na noc rozvalíme na nějakou pláž. Jenže za městem byl nějaký slam a seběhlo se kolem nás snad milion dětí a jedno přes druhé pokřikovalo: "Hello, my name is?", ty nadanější zvládali i "Hello, what's your name?". Tak jsme se s nima představovali a oni měli hroznou radost, když nám mohli podávat ruce. Byl to samý Memet, Hassan, iLikér.... některá jména nešla ani vyslovit.
Já jsem si dal své dvě hodiny v Internetové kavárně a mezitím silný vítr přitáhl tmavé mraky. Šli jsme po silnici dál za město (na pláži byl neprostupný slam). Za městem byla obrovská citrovnová a mardarinková plantáž a na jednom místě měla prošlapaný plot, tak jsme tam samozřejmě hned vlezli. Natrhali jsme si pár mardarinek, ale ještě nebyly zralé - chutnaly spíš jak grep. Potěšilo mě ale, že jedna byla červivá. Nikdy bych netušil, že mardarinka může být také červivá. Pak mě také zajímalo, jak může chutnat nezralý citron. Přeci nemůže být ještě kyselejší, než když je zralý? Je prostě hnusný - trpký, fuj!
Uprostřed plantáže proti nám vyjeli dva hlídači na motorce. Slušně jsme je pozdravili, tak nám odpověděli a jeli dál, aniž by zastavili. Musí to být krásná práce, dělat hlídače v zemi, kde se nekrade. Uprostřed plantáže byl malý domek s zastřešenou verandičkou a Kubovi už bylo tak špatně, že nemohl jít dál, tak jsme si tam ustlali. Zajímavé bylo, že i tenhle malý domeček, měl čistý záchod a umyvadlo s mýdlem - něco co se v budově fakulty strojní v Praze-Dejvicích nepodařilo prosadit ani dvěma rektorům a několika akademickým senátům.Setmělo se a začal foukat silný vítr. Byli jsme rádi pod stříškou. Kolem jedenácté v noci se však na cestě objevil džíp s nočními hlídači a těm jsme se vůbec nelíbili (oni nám také ne). Dělali jsme, že nerozumíme, ale když začali podezřele často používat slovíčko "polis", tak jsme najednou rozuměli jak rodilí Turci. Nakonec nás naložili do auto a odvezli na bránu plantáže, kde měli nějaký starý napůl zbouraný dům, kde nás nechali na zemi přespat (mimochodem, na záchodě bylo mýdlo). A to docela bodlo, protože podle zvuku moře se v noci opravdu čerti ženili. Ještě se na nás večer přišel podívat náš osobní hlídač, který se snažil svoji turečtinou domluvit, ale marně. Pak se najednou rozsvítil jako vítěz první ceny sportky a vítězoslavně pronesl "What's your name?" - byl to ten nadanější. Kdyby vám někdo tvrdil, že v Turecku se dá domluvit Anglicky, tak se mu vysmějte.
Ráno nás náš osobní strážce probudil hned před sedmou, dal nám na cestu pytlík zralých pomerančů (kde je sakra měli?!) a vyprovodil nás. Cestou na stopa mě pobavil tak dvanáctiletý chlapeček ve vojenské uniformě, který před kasárnama šůroval chodník. Úsměvy nám ale zmrzly, když jsme u brány uviděli podobně starého chlapečka, také v uniformě, ale měl navíc samopal s extra dlouhým zásobníkem, který mu sahal skoro až po kolena (Kuba samopal identifikoval jako Kalšnikov - model z roku 1974). Šli jsme na stopa a zastavil nám typ jménem Husajn (prý ne Sadám - i ho to trochu urazilo).
Husajn říkal, že je stavař a protože uměl i pár slovíček anglicky, tak se s ním dalo docela dohodnout. Říkal, že jeho děda se také jmenoval Husajn. Jeho otec se jmenuje Memet a tak se Husajnův syn také bude jmenovat Memet. Prý se to v Turecku takhle pořád střídá. Prostě jsou v rodině dvě jména mužská a dvě ženská a ta se ob generaci dědí. Sice jsme chtěli původně popojet jen do Mercinu, ale Husajn jel až do Karamanmmarasu, tak nás nakonec odvezl až daleko za Adanu. Jenže na exitu, kde nám zastavil, vůbec nic nejezdilo, tak jsme se snížili ke stopování na dálníci.
Asi po pěti minutách se za obzorem vyřítilo sportovní auto, které se ohromnou rychlostí blížilo. Bylo mi jasné, že ten nás vezme. A vzal. Sice musel asi sto metrů gumovat dálnici, aby pak nemusel tak daleko couvat až k nám, ale vzal nás. Byl to slušně oblečený manažer, jak se později ukázalo - obchodní zástupce Pell Mell pro jihovýchodní Turecko. S předpisama si hlavu moc nelámal (jako tady asi nikdo) a málokdy na dálnici zpomalil pod 200km/h. Beze slova nás hodil do Kurdského města Šanlisupa. Vzal nás do centra a ještě nás pozval na večeři do luxusní restaurace. Honil personál tak, že se naši tři číšníci nestíhali ani zastavit. Po večeři nás hodil do úplného centra, dal Kubovi antibiotika a dal nám vizitku, ať zavoláme, kdyby nám v téhle části Turecka dělali nějací policajti problémy. Dobře jsem si ji schoval.
Vyhledali jsme tradičně nejbližší poštu, kde se k nám hned ochotně hlásil anglicky mluvící kluk. A tak jsme se ho zeptali, jestli neví o nějakém hodně levném hotelu ve městě. Řekl, ať jdeme spát k němu. Jeho žena je prý u jeho matky a tak máme celý byt pro sebe. No, a tak jsme šli k Mustafovi. Byl to Kurd, jako ostatně zbytek města.
Kurdové se od Turků sotva poznají zevnějškem, ale dobře se poznají na trhu. Neřvou a neběhají všude jak magoři. Kurdským bazarem lze projít, aniž by vás někdo oslovil. A to je v Turecku opravdu vzácnost k nezaplacení.
Mustafa studuje Islám na univerzitě. Mluví Turecky, Kurdsky a Arabsky. Požádal jsem ho, jestli by nám nepřečetl něco z Koránu. Znělo to krásně. Arabština je taková zvláštně zpěvná. Říkal, že se učí Korán nazpaměť. Přitom jedno přečtění mu zabere deset dní. Tak to si chlapec dá. Říkal, že musí jít pomoct matce zavřít obchod, tak jsme šli s ním. Jeho rodina měla moc velkou radost z návštěvy a tak nás hned pozvali na večeři. Prostřeli nám na zemi, nanosili chleba (nebo spíš placky) a hodovali jsme s Mustafou, jeho matkou jeho manželkou a dalšími třemi sestrami a malým mentalně postiženým synovcem Memetem, který se prostě nenechal odehnat, jako ostatní děti. Po večeři Memet přivedl svoje kamarády a ukazovali nám Kurdské tance. Bylo to opravdu příjemné posezení.
Po večeři jsme se vrátili k Mustafovi domů a nechali tam Kubu, který už měl zase horečku a jen tak se tahal a byl hrozně unavený. Já si udělal s Mustafou noční výlet do centra Urfy. Mustafa se mi zavěsil do rámě, zpíval Kurdské písně a chodili jsme nočním centrem s osvícenýma památkama. Prostě taková ta chlapská romantika.Na námi kroužili obrovské mraky ptáků. Asi se chystali táhnout zpět do studených krajin. K nám.
