Cíl: Islamabad

středa 19. března - jakmile se nám podařilo vstát, tak jsme vyrazili na autobusové nádraží. Rikšáci chtěli 0,8 Euro a to nám připadalo hodně, tak jsme se rozhodli pro dobrodružství v místní městské dopravě. Dobrodružství za 0,12 Euro stálo za to, akorát cesta na asi dva kilometry vzdálené autobusové nádraží trvala skoro hodinu.

Na nádraží nás začali odchytávat naháněči a suverénně nám prodávali lístky na první večerní autobus. Přes den prý do Islamabadu nic nejezdí. V tomhle jsme ale už uměli chodit. Obešli jsme pár dopravních společností a našli jednu, která vypravuje autobus každou hodinu. Vybrali jsme si místo s výhledem hned za řidičem. Prodejce říkal, že autobus jezdí v jedenáct. Nechápali jsme, proč je tedy v jízdním řádu i na lístku napsáno 10:45? Autobus vyjel v jedenáct řád neřád.

Nastalo něco, co doposud nemělo nikde po cestě obdoby. Ze začátku jel autobus pomalu, kličkoval si uličkami Multanu a závozník vykloněný ze dveří autobusu, křičel "Pindí, Pindí!" a lovil další lidi na cestu. Ale jakmile jsme vyjeli z města a dovolil si nás předjet rychlejší autobus jiné dopravní společnosti, začal závod na životy a na smrt. Předjíždělo se zleva, zprava, když se autobus nestíhal vrátit do svého pruhu, tak začal zuřivě troubit a protijedoucí auta zastavovala a uhýbala do příkopů. Doteď mám před očima situaci, kdy předjíždíme druhý autobus na polní cestě uprostřed vesnice v asi 90 km/h a proti nám se řítí podobnou rychlostí dva předjíždějící se náklaďáky. Nakonec každý náklaďák zajel do svého příkopu a my se prohnali mezi nimi. Ani jeden z řidičů autobusu nepřibrzdil, aby neztratil pozici.

Pak ale mávnul nějaký muž u silnice, že chce jet s námi a tak řidič hned zastavil, konkurenční autobus nám ujel a naše životy zůstaly zachráněny. S nastupujícím mužem se na střechu rozjíždějícího autobusu pokusili nenápadně vyšplhat další dva černí pasažéři. Ale závozník je zmerčil a hned je ještě ze žebříku připravenou tyčí hbitě shodil do příkopu. Autobus byl sice klimatizovaný, ale proti štípavému dýmu z pakistánských cigaret by nezabral ani letadlový motor. Dýchat se v autobusu prostě zase nedalo.

Skoro celou cestu jsme riskovali životy při předjíždění asi milionu malých traktůrků, které za sebou táhly vozy s kopami bambusu velkýma jak barák. Pochopitelně přes celou šířku silnice. Asi v půlce cesty jsme zjistili proč. Z okolí dobře 50km na každou stranu se sjížděly traktůrky s bambusem do spalovny biomasy, kde stály dlouhou frontu. Jestli tohle někdo nazývá obnovitelný zdroj energie....

O kus dál, hned za cedulí "začátek dálnice" skončil asfalt a začal hluboký písek. Očividně Dopravní značení pracovalo rychleji než Stavby dálnic. O kus dál jsme zahlédli onen vítězný konkurenční autobus zapíchnutý do písečné duny uprostřed "silnice", kolem kterého zoufale postávali pasažéři. Nám nic takového ovšem nehrozilo, protože jsme jeli hned za válcem, který písek přímo před námi zpevňoval. Tedy nehrozilo by nám to, kdyby našeho netrpělivého řidiče nenapadlo nic lepšího, než válec předjet. Samozřejmě okamžitě zapadl úplně stejným způsobem.

A tak jsme všichni vystoupili z autobusu, zapadli po kotníky do jemňoučkého písku a začali autobus vytlačovat zpět na uválcovanou cestu. Po asi čtvrt hodině, kdy polovina autobusu tlačila zepředu a druhá proti ní zezadu autobus kupodivu vyjel a my mohli pokračovat.

Islamabad tvoří dvojměstí s Rawalpindí. Rawalpindí je klasické pakistánské divoce rostoucí město se dvěma miliony obyvatel, bazarama, mešitama, rikšama, smradem, odpadky a vůbec se vším, co k pakistánskému městu patří. K němu nechal generál Jinnah během osamostatnění Pakistánu od Indie vybudovat přesně urbanisticky naplánované a moderní hlavní město Islamabad. Město je klidné, tiché a dražší. Všude jsou mraky vojáků, policajtů, ostnatého a žiletkového drátu, zeleně, administrativních a vládních budov a tak.

Náš autobus dorazil do autobusového nádraží v Rawalpindí, které s ním Islamabad sdílí, až v noci. Vzali jsme taxíka za 1 Euro na Sitara market. Ten nás hned natáhl do prý výborného hotelu za 14 Euro. Poděkovali jsme a vzali sousední Al Hujarat za 7 Euro. Kvalita nic moc, ale v Islamabadu velice přijatelná cena.

Následující noc strávil Kuba ve světlech slávy šlapek, které znamenají záchod. Ráno byl tak nevyspalý, že sotva koukal a tak jsem se vydal na výzvědy po Islamabadu bez něj. Hned v recepci mě šéf hotelu informoval, že minulý týden vybouchla v italské restauraci v Super Market merkez bomba. To mě moc povzbudilo. Vydal jsem se hledat PTDC (Pakistan Tourism Development Corp.), abych z nich vytahal informace. Po cestě jsem se zeptal mladého kluka na cestu a ten hned vzal taxíka a pomohl mi firmu najít - byla na Super Market merkez. Peníze za taxíka kluk nechtěl. Prý mu Kor'an ukládá, aby cizincům vždy ochotně ukázal správnou cestu a tak se mu peníze za taxíka určitě vrátí od Boha. Ještě jsem mu při loučení musel slíbit, že se za něj budu modlit a věděl jsem, že za tohle mě čeká průjem nejprůjmovatější.

V PTDC byli v pohodě. Mluvili krásně anglicky, dali mi zadarmo hromadu map nejen Islamabadu a Pakistanu ale i severních oblastí, Multanu, Quetty, Lahore atd. Karakoramská dálnice je prý průjezdná bez problémů a Peshawar je bezpečný. Dokonce prý nepotřebujeme ani povolení do kmenových území (tribal areas) na východ od Peshawaru, ale cestu tam bychom si prý sami měli zakázat. Dara, vesnička slavná mrakem továren na výrobu zbraní, je prý "strictly forbidden".

Objevil jsem, že pohlednice se tady kupují v knihkupectví a vypravil se na Iránskou ambasádu poptat se na turistické vízum na cestu zpět. Bohužel, většina ambasád, Iránskou nevyjímaje, je soustředěná v jednom sektoru, který je obehnaný dvojitým plotem s žiletkovým drátem, hromadou děl a bunkrů a hlídaný nespočetně vojáky. Nejprve se tedy musí dojít do speciálního tábora v sousedním sektoru, kde se odloží všechny věci, kromě pasu a dokumentů, projde se bezpečnostními osobními prohlídkami (buď je rozkrok ideální místo na skrývání zbraní nebo byl strážník který mě prohlížel úchyla) a pak se nastoupí do speciálního hlídaného autobusu, který vás převeze do sektoru s ambasádami. Celá tahle taškařice se vstupem trvala bez front kolem třiceti minut.

Projížďka sektorem s ambasádami rozhodně stála za to. Byla to přehlídka snad všech světových vojenských uniforem a zbraní. Jen před Brazilskou ambasádou měli jen za nohu přivázaného kohouta. Vojáky Iránské ambasády jsem očividně zaskočil. Před jejich nadřízeným s velikou knížkou právě prováděli nařízenou rozborku a čištění zbraní - všichni najednou. Cítili se právem zaskočeni. Dohromady se mi snažili velice lámanou angličtinou vysvětlit, že zrovna dneska mají výjimečně zavřeno. Když jsme se nenechal odbít bez udání řádného důvodu, tak mě poslali k druhému vchodu. Tam sloužil nějaký úředník, který anglicky uměl a vysvětlil mi, že je 30. března a to mají v Iránu podle muslimského kalendáře Nový rok. Zkoušel jsem z něj alespoň vytáhnout, jak dlouho bude trvat vydat tranzitní vízum pro cestu přes Irán. Říkal tři týdny. To jsem řekl, že je hrozně dlouho. Tak snížil na dva. Pořád dlouho. Tak 10 až 14 dní. Ještě jsem zaremcal. Tak slíbil 7 až 10 dní, ale to se prý musím "osobně domluvit" s konzulem. Ať zajdu v sobotu, to mají otevřeno.

Vydal jsem se hledat letecké cestovní kanceláře, abych zjistil cenu letenek do Istanbulu, kdyby dělal Irán problémy. Jenže v místě, které mi v PTDC na mapě označili byl jenom nějaký rozestavěný barák a asi deset demonstrujících lidí obležených asi patnácti televizními štáby. Nakoupil jsem Kubovi trs banánů, donesl jsem mu je a dal si polední klid, protože v místním vedru bylo na umření. Odpoledne jsem zašel do Blue area, což je pruh administrativních budov uprostřed Islamabadu a tam pár cestovek našel. Ukázalo se, že nejlevnější letenky do nejlevnější třídy do Istanbulu stojí 240 Euro na osobu a to byly poslední tři volná místa na 6. dubna. Tak jsem dvě letenky nezávazně zarezervoval a slíbil, že v sobotu přijdu s penězi nebo to zruším.

Zpět do hotelu jsem zkusil místní městskou dopravu. Do dodávky se třemi řadami sedadel se nás vešlo neuvěřitelných 23 plus řidič s dvěma dětmi na klíně. Když jsem dojížděl do hotelu, tak akorát zase vypnuli proud. Kubovi už bylo lépe, ale Boží mlýny teď dohnali mě, takže jsem převzal jeho štafetu.