Protože jsme si jako vzácní hosté v Sofii vydupali, že chceme odvoz z Istanbulského hlavního nádraží (Otogar) do centra a zadamo, tak na nás hned ve čtyři hodiny ráno čekal minibus. Ale stejně na nás vyzrál (Turci na vás vždycky vyzrajou - to je jejich základní vlastnost). Dovezl nás jenom do půl cesty a dál ať si vezmem taxíka. Protože už Istanbul trochu znám, tak jsme to došli pěšky a vychutnali si východ slunce nad Modrou mešitou.
Ještě jsme trochu probloudili Velkým bazarem a Egyptským bazarem (s kořením) a vyrazili přes Bospor. Na druhé straně nás hned chytli naháněči a dovlekli k prvnímu autobusu, který jel hned za město. Jenže to "hned" u desetimilionového Istanbulu znamená 80km do Adipazari a to stálo 12YTL. Tak to jsme zase moc neušetřili. Ještě darmuš (darmuš znamená turecky "plný" - podle toho také vypadá) za město a byla noc. Vystoupili jsme v malé vesničce Alifatpaša (jen 40 tis. obyvatel), vylezli do olivového sadu nad město a tam zabivakovali. V noci přišel nečekaný déšť a pršelo až dlouho do rána. Takže jsme byli pěkně mokří. Milé uvítání. Kuba navíc docela nastydnul. Ale prý ne z deště, ale z brutálně přetopeného autobusu ze Sofie do Istanbulu.
Kus za Kutanyou kamioňák odbočoval, tak nás vyhodil na odbočce, abychom mohli stopovat dál. Dali jsme si pauzu, abychom vysušili mokré spacáky. Uprostřed té pustiny nás vychytal pasáček koz a chned nám nakrájel chleba s cibulí. Kubu, kterému bylo už opravdu zle, to trochu postavilo na nohy. Pasáček dostal kus Toblerone a byl tak nadšený, že nás hned začal zvát "že má výborně naloženého Kurda, že si dáme, až se nám budou volata nadouvat" (za svou turečtinu neručím). Tato nabídka nebyla pravda příliš lákavá a tak jsme s díky odmítli (až později jsem se dozvěděl, že "Kurd" kromě příslušníka kulturní menšiny je také turecky "kozel". To kdybych býval věděl, tak své rozhodnutí možná přehodnotím.
V Konyi jsme si prohlédli muzum sekty slavných vířících devišů a nechali se vyvézt darmušem z místního slamu, kam jsme zabloudili, dříve, než nás děti rozrhali na kusy. Po chvíli stopování se k nám přidal nějaký mladík, že bude stopovat s námi. Moc nadšení jsme samozřejmě nebyli, ale když skočil pod první auto, které nás odvezlo do 80km vzdáleného Karamanu, tak jsme za něj byli rádi. V Karamanu jsme stopli neuvěřitelného typa kamioňáka. Pořád nám pouštěl neuvěřitelné Turecké lidovky (ten "haylala haylala" typ) a to se fakt nedalo. Pak mě chvíli nechal řídit svůj 25tunový náklaďák s benzínem a vůbec měl zvrhlé nápady. Jeden z nich byl, že nám na svém DVD přehrávači pustí pornofilm. Když jsem pochopil, čím nás chce zbytek cesty bavit, tak jsem mu hned a razantně řekl, že nemáme zájem a video jsem stopnul. Nenechal se odbýt, prý jsou to nejlepší Turecké holky a zase to pustil. Musel jsem se tedy dopustit té nejhorší lži svého života: řekl jsem, jestli by nemohl ještě na chvíli pustit tu prima Tureckou hudbu. Za tuto lež jsme byl také náležitě potrestán! Vrátil tam CDčko s tou hroznou hudbou a rozrezonoval svou dokonale ozvučnou kabinu na 120dB. Řekl jsem si, že to jedno CDčko budu muset vydržet. Než přehrávač vybral další stopu. Její číslo bylo 118. Zoufale jsem si začal prohlížet přehrávač a doufal, že nenajdu nápis, který jsem hledal. Bohužel.... našel jsem ho: MP3 ! Měl na nás připraveno ještě dobře několik desítek hodin té nejtvrdší turecké dechovky. Můj vkus trpěl! Už nikdy nezahraju Doriánskou stupnici, aniž bych se po Áčku nezarazil, co má vlatně následovat (jako bych to tedy někdy dokázal...).
Vyhodil nás v mětečku Mut, kde jsme si ustlali kus za městem v polopoušti. Večer bylo příjemné teplo a hvězdy krásně svítily. Poušť nezklamala. Takovou kosu v noci jsem snad nezažil! Kuba už měl záchvaty kašle tak hrozné, že jsem nemohl spát, tak dostal antibiotika.
Prošli jsme si klasické centrum a rozhodli se, že bychom nemuseli jezdit autobusem a část cesty si zkrátit trajektem přes Marmarské moře. A tak jsme si udělali výlet do přístavu kolem rybího trhu. Po tom, co se mi podařilo se zacpaným nosem prokličkovat kolem ohromných hromad čerstvých krevet a podobného mořského harampádí, tak jsme se dozvěděli, že trajekt do Yalovy by stál 12YTL (160Kč) pro každého. A to nám přišlo moc, tak jsme se rozhodli pro trajekt přes Bospor 1YTL, darmušem (mikrobusem) za město a dál stopem.
Ještě jsme trochu probloudili Velkým bazarem a Egyptským bazarem (s kořením) a vyrazili přes Bospor. Na druhé straně nás hned chytli naháněči a dovlekli k prvnímu autobusu, který jel hned za město. Jenže to "hned" u desetimilionového Istanbulu znamená 80km do Adipazari a to stálo 12YTL. Tak to jsme zase moc neušetřili. Ještě darmuš (darmuš znamená turecky "plný" - podle toho také vypadá) za město a byla noc. Vystoupili jsme v malé vesničce Alifatpaša (jen 40 tis. obyvatel), vylezli do olivového sadu nad město a tam zabivakovali. V noci přišel nečekaný déšť a pršelo až dlouho do rána. Takže jsme byli pěkně mokří. Milé uvítání. Kuba navíc docela nastydnul. Ale prý ne z deště, ale z brutálně přetopeného autobusu ze Sofie do Istanbulu. Ráno jsme si došli koupit chleba. Prodavač s námi chtěl hrozně moc komunikovat a pořád nás zval na čaj, ale když viděl, že se s námi opravdu nedomluví, tak prohlásil něco, z čeho i bez řeči bylo rozumnět "proč já blbec se neučil ve škole anglicky" a na cestu nám dal krabici slaných tyčinek (tedy, něco na ten způsob - akorát to nebylo slané).
Chytli jsme stopa až do města Kutanya. Kamioňák byl ohromně komunikativní a jazyková bariéra pro něj očividně netvořila žádný problém. Dozvěděli jsme se, že byl v roce 1985 v Československu, kde jednou spal v nějakém motelu na dálnici do Brna. Z toho usoudil, že Čechy jsou hrozně krásná země (což mě dost překvapuje - dokážu si dálniční motel živě představit). Taky se pěkně navážel do Kurdů a ukazoval nám na mapě, kudy jet, abychom narazili jenom na "Turecké Kurdy" a ne na "Kurdy Teroristy". Taky odsuzoval zahalování žen a podobné muslimské zvyky. Muslim prý musí být člověk srdcem a žádný šátek mu k tomu nepomůže. Taky nezapomněl podotknout, že Tureční muslimová nejsou jako ti "Haylala haylala" muslimové ze Saudské Arabie. Taky říkal, že muslimové a křesťani jsou jedna víra, protože oba uznáváme Aláha (u nás se mu tuším říká Bůh). Taky se ptal, jakého proroka místo Mohameda uznáváme. Ježíš Kristus mu nic neříkal. Asi nějaký méně známý prorok...
Kus za Kutanyou kamioňák odbočoval, tak nás vyhodil na odbočce, abychom mohli stopovat dál. Dali jsme si pauzu, abychom vysušili mokré spacáky. Uprostřed té pustiny nás vychytal pasáček koz a chned nám nakrájel chleba s cibulí. Kubu, kterému bylo už opravdu zle, to trochu postavilo na nohy. Pasáček dostal kus Toblerone a byl tak nadšený, že nás hned začal zvát "že má výborně naloženého Kurda, že si dáme, až se nám budou volata nadouvat" (za svou turečtinu neručím). Tato nabídka nebyla pravda příliš lákavá a tak jsme s díky odmítli (až později jsem se dozvěděl, že "Kurd" kromě příslušníka kulturní menšiny je také turecky "kozel". To kdybych býval věděl, tak své rozhodnutí možná přehodnotím. Stopli jsme si policajty a ty nás nadšeně dovezli až na kraj jejich rajónu. Odtud nás jiný kamioňák hodil až do Afyonu. Byla už noc, tak jsme se rozhodli ochutnat noční vlak. Jenže první naším směrem jel až ve čtyři hodiny ráno. Afyon byl zvláštní v tom, že uprostřed sídliště v docela rovném městě se čněl asi třicet metrů vysoký skalní masiv (sen každého skalolezce). Tak jsme tam hned vyrazili a ustlali si ve skalách. Ve čtyři ráno jsme došli na nádraží. Na první pohled se toto nádraží od těch nočních českým moc nelišilo. Pár lidí čekalo na vlak, pár bezdomovců pospávalo na lavičkách. Ale přeci se něčím lišilo. Člověk ty detaily objevoval až po chvilce rozkoukání. Tak první, čeho si všimnul byla moderní širokoúhlá televize s dobře ozvučenou halou. 
Pak fakt, že na celém nádraží byla jenom jedna asi 25letá pokladní a to nejen sama, ale ani si nezavřela dveře z haly do kanceláře. Pak se jeden bezdomovec probudil a já pochopil ten rozdíl. Nebyl opilý. Tady se přeci nepije. Byl slušný, přeříkával Korán a aniž by žádal, tak mu lidé dávali almužnu. Zajímavá altenativa k našim drahám. Vlak na 230 km stál 8YTL (120Kč).
Pak fakt, že na celém nádraží byla jenom jedna asi 25letá pokladní a to nejen sama, ale ani si nezavřela dveře z haly do kanceláře. Pak se jeden bezdomovec probudil a já pochopil ten rozdíl. Nebyl opilý. Tady se přeci nepije. Byl slušný, přeříkával Korán a aniž by žádal, tak mu lidé dávali almužnu. Zajímavá altenativa k našim drahám. Vlak na 230 km stál 8YTL (120Kč).Vlak vypadal asi jako ty naše, ale stejně bych řekl, že ten turecký byl pohodlnější. Široké sedačky a mrak místa na nohy. Jenom na své čtyřhodinové cestě nabral další čtyři hodiny zpoždění. To byl docela rekord. Krajina byla ale tak ponurá a bezútěšná, že jsme byli rádi, že dojel.
V Konyi jsme si prohlédli muzum sekty slavných vířících devišů a nechali se vyvézt darmušem z místního slamu, kam jsme zabloudili, dříve, než nás děti rozrhali na kusy. Po chvíli stopování se k nám přidal nějaký mladík, že bude stopovat s námi. Moc nadšení jsme samozřejmě nebyli, ale když skočil pod první auto, které nás odvezlo do 80km vzdáleného Karamanu, tak jsme za něj byli rádi. V Karamanu jsme stopli neuvěřitelného typa kamioňáka. Pořád nám pouštěl neuvěřitelné Turecké lidovky (ten "haylala haylala" typ) a to se fakt nedalo. Pak mě chvíli nechal řídit svůj 25tunový náklaďák s benzínem a vůbec měl zvrhlé nápady. Jeden z nich byl, že nám na svém DVD přehrávači pustí pornofilm. Když jsem pochopil, čím nás chce zbytek cesty bavit, tak jsem mu hned a razantně řekl, že nemáme zájem a video jsem stopnul. Nenechal se odbýt, prý jsou to nejlepší Turecké holky a zase to pustil. Musel jsem se tedy dopustit té nejhorší lži svého života: řekl jsem, jestli by nemohl ještě na chvíli pustit tu prima Tureckou hudbu. Za tuto lež jsme byl také náležitě potrestán! Vrátil tam CDčko s tou hroznou hudbou a rozrezonoval svou dokonale ozvučnou kabinu na 120dB. Řekl jsem si, že to jedno CDčko budu muset vydržet. Než přehrávač vybral další stopu. Její číslo bylo 118. Zoufale jsem si začal prohlížet přehrávač a doufal, že nenajdu nápis, který jsem hledal. Bohužel.... našel jsem ho: MP3 ! Měl na nás připraveno ještě dobře několik desítek hodin té nejtvrdší turecké dechovky. Můj vkus trpěl! Už nikdy nezahraju Doriánskou stupnici, aniž bych se po Áčku nezarazil, co má vlatně následovat (jako bych to tedy někdy dokázal...).Vyhodil nás v mětečku Mut, kde jsme si ustlali kus za městem v polopoušti. Večer bylo příjemné teplo a hvězdy krásně svítily. Poušť nezklamala. Takovou kosu v noci jsem snad nezažil! Kuba už měl záchvaty kašle tak hrozné, že jsem nemohl spát, tak dostal antibiotika.V neděli 2. března jsme pokračovali k moři a sestoupali z té studené 1000 metrové náhorní plošiny dolů.
