Chvíli po ránu jsme si ještě užívali klidu na vrcholku kopce. Pak si vyhlídli na této přírodní mapě města cestu, naposledy se nadechli dýchatelného vzduchu a vydali se dolů. Za stálého "Helo, mistér!" jsme postupně dobloudili k vyhlídnutému ostrůvku zeleně. Ukázalo se, že jde jenom o rozestavěný kulturní dům, který byl rozestavěný už tak dlouho, že stihnul obrůst vysokými smrky. A byl to právě vysoký plot, který je ochránil před dřevožíznivými obyvateli Shiraz. Bohužel, stejně jako před námi.
Kus vedle bylo také trochu zeleně, tak jsme tam zašli. Byl to jakýsi velkolepý pomník velkého Shirazského básníka Chrochtobuzny III. (nebo jak se to jmenoval). Stejný klid v zeleni tam však hledalo ještě asi dalších sto lidí a dvě svatby, takže jsme během čtvrt hodiny raději vypadli. Šli jsme tedy raději nejkratší cestou zpět na autobusové nádraží a po cestě jsme zkoušeli zavolat na českou ambasádu. Telefonní automaty odpovídali různýma chybovýma hlášeníma v perštině nebo angličtině anebo vůbec neměly sluchátka. Ty zbývající funkční tvořili jakýsi hrozen s telefonem v prostředku. Jeden člověk telefonoval a ostatní se kolem něj tlačili (stáli "Indickou frontu"), aby byli další na řadě. Podobně jako u bankomatů tu diskrétní zóna tvořila asi 1 cm. Raritka byl telefonista, který blokoval funkční budku a přitom volal z mobilního telefonu.Došli jsme na autobusák a zatímco Kubu chytili dva studentíci a vytahovali z něj národnost, náboženské vyznání atp. tak já jsme sháněl autobus do Busher. Po dvaceti minutách jsem zjistil, že do Busheru jezdí autobusy z jiného nádraží. Najednou však došlo k velice neobvyklému jevu: uvolnily se čtyři budky zaráz! Zavolal jsme tedy na českou ambasádu a dozvěděl se, že mám zavolat o deset minut později. Jak vrtkavé je štěstí.
Posnídali jsme metr chleba s tureckým máslem, zajedli datlema a protože byla kupodivu jedna budka volná, tak zavolali na českou ambasádu znovu. Tam mi řekli, co mě to napadlo volat na českou ambasadu, když chci Iránské vízum? Když to řekli takhle přímo, tak mi to i dávalo smysl. Jenže nápad volat na českou ambasádu poradila cizinecká policie našemu domácímu v hotelu v Esfahanu. Dostal jsem tedy alespoň telefon na centrum opět cizinecké policie v Teheranu. Zavolal jsem jim tam a zeptal se, kde dostat Iránské vízum. Poradili mi, ať se vrátím do Čech a zažádám tam. Dobrá rada nad zlato. Další pokusy jsme vzdal. Uvidíme na ambasádě v Islamabadu.
Vzali jsme taxíka na to druhé nádraží a začali se shánět po lístcích do Busheru. U první přepravní splečnosti chtěli 3,5$ a navíc odjížděli až za dvě hodiny, tak jsme se jim vysmáli. Šli jsme k druhému okénku, kde ale chtěli také 3.5$ a navíc odjížděli ještě později. Dozvěděli jsme se, že 3,5$ je normální cena. Přišlo mi to trochu dost za 200km, když normální cena je tu cca 0.08Kč/km. Nakonec jsme tedy lístky koupili a vyrazili směr Busher.
Až v autobuse jsme se dozvěděli, proč byly lístky tak drahé. Skoro celá cesta vedla přes hory a velkou část cesty se autobus kroutil ve strmých zákrutách nad hlubokými údolími. Těch 200km tedy netrvalo tři hodiny, jak jsme odhadovali ale hodin osm. Tak se stalo, že jsme byli v Busheru na autobusovém nádraží asi v osm večer.
Vzali jsme za 2$ taxíka do centra a zašli na něco k jídlu. Tady už stál kebab pro dva zase příjemné 4$. Po večeři jsme se rozhodli, že vyrazíme na nějakou pláž a tam přespíme. Došli jsme tedy k Perskému zálivu, ale místo pláže tu bylo jenom kamení. Na levou stranu byly vidět až za obzor světla města, tak jsme se vydali napravo. Podle pláže kempovalo docela dost rodin. Prostě si na betonu hráze postavili stan a v něm se cpali jídlem. Na koho už nezbylo místo, postavil si stan na kraji silnice mezi autama nebo na chodníku. Někteří měli i přenosný diesel agregát. Prostě rodinná idylka. Předpokládám, že na noc tam ale nezůstávali.
Šli jsme stále podle pobřeží a restaurací a domů neubývalo. Navíc postupně přecházely v průmyslové stavby, které vyvrcholily obrovským přístavem. Pomalu padla noc. Šli jsme dál a dál, až jsme zabředli v nějakém přístavním slamu. Být tu jen při svitu měsíce, který byl navíc v tu dobu ve fázi srpečku (v těhdle končinách položený jak lodička), nebylo příjemné, tak jsme mávli na auto, které zrovna vysazovalo nějakou ženu a o kterém jsme usoudili, že je tedy taxi.Zeptali jsme se řidiče na cenu do nejbližšího menšího městečka a řekl 3-4Chomejní (= cca 3-4$), tak jsme to vzali. Řidič byl mladý iránec ještě s nějakým zvrhlým kamarádem. Neustále pouštěli na plné pecky rádio, ptali se jestli chceme alkohol nebo nějaké holky, ale hlavně nás vezli na druhou stranu. Prý tam, co chceme nic není, že znají mnohem lepší podniky. Postupně jsme se jim snažili vysvětlit, že nás žádné oslavy ani diskotéky neberou a že bychom raději někde na pláži zakempovali a šli spát.
Pořád to nechápali a postupně zjišťovali, že vlastně nevědí, kam nás zavést. Pak ten uřvanější typ zavolal svému otci, který mluvil anglicky a s tím jsem se domluvil, že na pláži spát nemůžeme, protože by nás sebrala policie a odvezla do hotelu. Zavěsil jsem a trval na pláži. Typové nás tedy zavezli na nějaké místo na kraji útesu, kde vedly schody dolů někam do tmy k moři. Naštěstí se kolem zrovna motali nějací kluci, z nihž jeden byl student architektury a uměl docela obstojně anglicky.
Student architektury nám řekl, že je tam dole opravdu pláž a že tam jdou něco oslavovat a budou tam spát, tak že se můžeme přidat. Dal jsem typum poslední 3Chomejní (=3$), ale nestačilo jim to. Říkali, že chtějí alespoň 20$. Na to jsem se jim vysmál. Tolik by stál taxi přes celý Irán. Snížili tedy na 10$, ale pořád to byl tak pětinásobek, než kolik by si vzal taxík. I tak to bylo ale moc, protože jsme prostě víc neměli. Typové pořád naléhali a chtěli víc, student architektury říkal, že 3$ je opravdu málo, ať přidáme, ale já po pravdě říkal, že víc nemám. Zkoušeli všechno, vyhrožovali policií, ale mi prostě víc neměli. Začalo i docela přituhovat a typum už do smíchu nebylo. Pak dokonce náhodou přijela i ta policie, ale těm všichni vysvětlili, že je vše v pořádku. Kdyby se do toho ještě namočila policie, tak typové nemají nic a my spíme v hotelu za 30$. A tak jsem nabídnul typům k těm třem Chomejním ještě svojí starou mikinu, aby viděli, že opravdu víc nemám. Byl by to pěkný průšvih, kdyby si jí vzali. Ta je vzácná, památeční. Olí ztrávila dva dni, než mi do ní všila nový zip! Mikina zabrala a tak vzali ty tři Chomejní a odjeli. Z Kuby pak vypadlo, že má v peněžence ještě 7$, ale že jim takový balík přeci nedá. S Kubou bych poker hrát nechtěl.
Sešli jsme tedy s ostatními slavícími studenty dolů na pláž. Byla dlouhá asi 50 metrů. Student architektury nám řekl, že v téhle části Iránu žádné pláže nejsou a že tohle je jediný ohromně vzácný kousek písčité pláže široko daleko. A tak jsme to nakonec dokázali a ustlali si na břehu Perského zálivu.Když jsme se ráno probudili, ukázalo se, že na útesech na obou stranách pláže jsou vysoké věže s ozbrojenými vojáky. Na dohled až po obzor se proti rannímu slunci leskla těžká dělostřelecká technika a ultratěžké protiletadlové kulomety. Přecijen, Perský záliv je spíš strategicky důležitá oblast, než lokalita na dovolenou. Rohodli jsme se vzít z Busheru roha a pokračovat dále na východ po silnici, která vede po pobřeží.
Dobloudili jsme až do nejbližší vesnice, kde jezdil městský autobus. Místní člověk, který nám nerozumněl ani slovo nám alespoň daroval dva lístky a ukázal, kde vystoupit na autobusovém nádraží. Tam jsme se ptali po autobusech po pobřeží a protože nám nikdo nerozumněl, tak se kolem nás postupně udělal veliký zhluk naháněčů, taxikářů, prodavačů atp. Objevila se mezi nimi naštěstí i jedna studentka ekonomie, která vyzbrojená svýma dvěma kamarádkama, se nestyděla nás oslovit. Ukázalo se, že cesta po pobřeží je asi za dvojnásobnou cenu než vnitrozemím a to zavánělo zase desítkama hodin po pomalých sinicích. Navíc v nočním autobusu bychom si stejně Perského zálivu moc neužili. Jenže jsme už neměli peníze, tak jsme museli ještě jednou zajet do města k vekslákovi (v Iránu bankomaty mezinárodní karty neberou!). Vyměnili jsme peníze, darovali studentce ekonomie pohlednici z Prahy a vyrazili nočním busem zpět přes hory a Shiraz do Kermanu.
Do autobusu s námi nastoupili ještě čtyři týpci v dlouhých jednoduchých hábitech. Byli to Balučistánci z pouště mezi Iránem a Pakistánem. A protože seděli přes uličku od nás, dostávali jsme první lekce toho, do čeho jedeme. Ze začátku byli Balučistánci velice slušní a distingovaní. Popotahovali jenom chvílemi, plivali jen do odpatkových košů a při krkání si dávali ruku před pusu. Ale i tak se občas trochu zapomněli. Třeba když si jeden z nich šel s kelímkem pro vodu k pultíku u zadních dveří autobusu. Napustil si kelímek, napil se, zkušeně vodu poválel po jazyku, pořádně zakloktal a vyplivl na podlahu. Většinu vody vypil, zbytek vylil k zadním dveřím a kelímek dal na pultík, aby si ostatní nemuseli brát zbytečně nový čistý. Nomádi byli proti Balučistáncům šlechta s vybranými mravy.
Zkoušeli jsme se s Balučistáncema bavit, ale mluvili tím nejhorším moravským přízvukem, jaký může v Perštině být. Asi takhle by mluvili v Uherském Brodu, kdyby měla Česká Republika 3000 km. Vypadali hladově a mi se s Kubou pořád cpali datlema, fíkama, banánama, pomerančema atd. Chvíli jsem přemýšlel, jestli bych jim neměl také nabídnout, ale při představě, že mi na oplátku dají nějakou svojí dobrůtku typu uzený velbloudí rypáček, jsem byl raději hamoun.
Asi padesát kilometrů za Busherem autobus zastavil ve vesničce plné obchůdků. Z jednoho vyběhl malý chlapík, otevřel garáž a na malém rudlíku vyvezl hromadu krabic zabalených v plátěných pytlích. Společně s řidičem je rychle natahali zadními dveřmi do autobusu a naskládali mezi zadní neobsazené sedačky. Podle jejich váhy a tvaru a úplatků, které strkali každé policejní kontrole, která chtěla nastoupit do autobusu, jsem usoudil, že jde nejspíš o plechovky piva - v Iránu ilegální. Výhodou bylo, že když si člověk bedny trochu přerovnal, tak se dalo na zadních sedačkách docela pohodlně celou noc spát. Bohužel, všimli si toho i Balučistánci, takže mi celou noc v různých úhlech kolem hlavy trčelo několik párů bosých špinavých nohou.
Uprostřed noci došlo ještě k menšímu boji o stropní okno, kdy jsem se snažil snížit 30 stupňů Ceslsia v autobusu jeho otevíráním na čež Balučistánci reagovali jeho zavíráním, protože při teplotě pod 26 stupňů jim šla pára od pusy. Nakonec jsem zneužil své inženýrské intelektuální převahy a zablokoval okno tak, že ho už nedokázali zavřít (popravdě: nedokázal jsem ho zavřít ani já).
