pondělí 10. března 2008

Van babyrunners

středa 5. 3. 2008
Kuba zase celou noc prokašlal, takže se skoro vůbec nevyspal. Když nám v půl osmé vlítnul do pokoje noční hlídač a rozhrnul závěsy, tak měl Kuba pod očima kruhy jak kola od traktoru (ty zadní). Zjistil, že nejvíc kašle, když si lehne, tak si narval pod záda polštáře ze všech třech zbylých postelí. Ale stejně to moc nepomohlo. Nechal jsem ho tedy spát a šel jsem s hlídačem na čaj.

Po čaji jsem vyrazil zase do fotbalového klubu, kde jsme měl na osmou sraz s vojákem. Chtěl nám ukázat centrum Silvanu. Voják poslal nějakého kámoše, aby nám donesl snídani, tak jsme jen tak seděli na prosluněné verandě, popíjeli čaj a povídali si. Vyprávěl, že byl delší dobu v Norsku a žil tam s nějakou Norkou. Ale že pořád pila alkohol, chtěla tancovat a vůbec vymýšlela samé takovédle hlouposti. A když musel jít na 18 měsíců na vojnu a ona mu řekla, že na něj tak dlouho čekat nebude, tak ji vyhodil z domu. Prý si raději najde nějakou tureckou holku. Prý nejsou tak bláznivé a jsou věrné. Tráví čas v rodině manželovy matky a cizím mužům se vyhybá.

K velkému pozdvižení celého města jsme si prohlídli stará Osmanská kasárna, dům, kde nějaký čas pobýval Mustafa Kemal Ataturk, když byl ještě osmanský voják a bil takdy Rusy. Zkusili jsme ukecat meazzina, jestli by nás nepustil na vrchol minaretu, ale říkal, že bychom museli půl hodiny počkat, než sežene klíče a já docela spěchal, tak jsme to zabalili.

Ještě jsme si prošli muslimský hřbitov a vrátili se pro Kubu, který snad alespoň ráno něco naspal. I když voják docela dobře rozumněl anglicky, nepodařilo se nám mu vysvětlit, že chceme jet stopem, a tak jsme museli vzít autobus za 20YTL (300Kč). Jenže on žádný nejel. Jenom jeden, který nejel přímo a tak chtěl příplatek (neptejte se mě na logiku). Chtěl 25YTL a já jsem mu řekl, že těch pět navíc mu prostě nedám. Ať si jede. A tak vznikla tahanice a smlouvání a mrak řečí, ale nakonec nás za těch 20YTL vzal (místní by prý jeli za 30YTL).

Mikrobus stihnul na svých osmdesáti kilometrech udělat ještě dvě zastávky na jídlo, které jsme s Kubou důsledně bojkotovali. A tak se nad námi jedna Kurdská maminka s dvěma dětmia smilovala a dala nám kus chleba s kuřetem a nějaký zákusek. Čím jsou tu lidé chudší, tím jsou pohostinnější. Alespoň jsme pěkně poděkovali.

Kus před Tatvanem ale řidič zastavil a řekl, že jede jinudy, že nám zaplatí jiný mikrobus. Jenže ten byl plný a další lidé, co s námi jeli také do Tatvanu začali pěkně remcat, tak nám řidič vrátil každému 4YTL, ať se dopravíme jak chceme. Za asi pět minut přijel další mikrobus a všichni se do něj svorně narvali. A na nás už nezbylo místo (hehehe), takže jsme si stopli hned následující auto a měli cestu do Tatvanu zadarmo a ještě jsme tam byli dříve a dostali odvoz až na trajekt přes jezero Van.

Kubu jsem nechal v přístavní hospodě kopat do sebe panáky čaje s námořníkama a vyrazil jsem do centra směnit nějaké dolary za YTL. Na sandálky bylo docela dost sněhu a na silnici byly některé louže tak velké, že je museli hasiči vypumpovávat, aby jim tam nezapadávaly celé mikrobusy. Přejít takovou silnici suchou nohou byl opravdu meisterstuck (Jordán hadr).

Vrátil jsem se do hospody vyzvednout Kubu a dal jsem se tam do řeči s pár námořníkama. Ptal jsem se, jak se jim tam žije v tom Kurdistánu a tak. Ale jakmile jsme řekl slovo "Kurdistán", tak celá hospoda ztichla a dál se všichni bavili jen spolu a šeptem. Námořník, co byl nejblíž mi šeptem řekl, že slovo "Kurdistán" se tu používat nesmí a kdyby mě slyšel nějaký policajt, tak bych měl velké problémy. Turkové je tu určitě nešetří.

Ještě jsme se v hospodě (nebo čajovně? - prostě zahulená čajovna plná mořských vlků) seznámili se strojníkem naší lodi, tak jsme ho ukecali, aby nám ukázal strojovnu. Byla opravdu veliká se dvěma motorama na mazut. Ale pak nám jeho kolega řekl, ať tam raději moc nefotíme, že kapitán je trochu magor. Ale jednu fotku alespoň mám.

V lodi jsme byli jediní dva pasážéři a tak jsme si v klidu pospali. Je jen škoda, že jsme jeli v noci, a tak jsme si moc neprohlédli sopky kolem jezera.

Ve městě Van jsme byli v jedenáct večer. Byla hrozná zima a do centra to byly 4 kilometry. Naštěstí nás vzal nějaký mladý kluk v dodávce. Udělál nám vyhlídkovou cestu po městě, vzal nás až do našeho nejlevnějšího hotelu Ipek (turecky "hedvábí") a ještě nás pozval na večeři. Byli jsme ale dost unavení a Kubovi nebylo dobře, tak jsme odmítli.

V hotelu si recepční řekl o 20YTL za pokoj pro dva bez sprchy a protože jsme neměli moc prostor pro smlouvání (byla půlnoc), tak jsme to vzali.

Kuba zase celou noc prokašlal a usnul až k ránu, tak jsme se dohodli, že tu zůstaneme ještě jednu noc. Usmlouval jsem tedy alespoň tu druhou noc na 16YTL a vrhnul se do města. Orientace byla hodně těžká. Žádné názvy ulic, všude mraky stánků - jeden jak druhý. Naštěstí už jsem se za těch pár dní naučil dobře ptát, takže nebyl problém se všude doptat. Blbé to bylo jen na cestu zpět, protože jsem si nemohl vzpomenout, jak se ten náš hotel jmenuje.

Posnídal jsme místní specialitku: ovčí sýr s pažitkou, ayran, olivky, čaj, chleba... Zajel jsem si na nádraží zeptat se kolik stojí vlak do Iránu a kdy jede, probloudil si bazar a tak. Vtipné bylo, že v bazaru hned mezi stánkem s čajem a stánkem pro přízez dlaždiček bylo železářství, kde kromě jiného prodávali i elektrickou pec na tavení bronzu. Tady jde opravdu koupit všechno.

Vtipná byla také scénka, když policaji na ulici odhalili neregistrovaného prodejce cigaret. Jakmile se objevili, tak prodejce vzal roha. Policajti obstoupili stánek a čekali jestli se prodejce neobjeví. Když nepřicházel, tak chvíli tak bezradně přemýšleli, co s ním udělají, pak na sebe kývli a stánek prostě rozkopali. Jaký kraj, taková obchodní inspekce.

Kuba celý den prospal a propotil a byl za to moc rád. Já jsem si také odpočinul, večer zašel do tureckých lázní (tentokrát bez masáže!!!) a nakonec si to také užil.

Další den už bylo Kubovi lépe i když pořád hodně kašlal, tak jsme spolu zašli na Kalé - 2500 let starý hrad, který se tyčí na výrazném kopečku nad Vanem. Pod hradem nás obklopili děti a pořád chtěli peníze. Samozřejmně jsme jim nic nedali. To bychom se jich už nezbavili. Ale jedno z těch umulousaných dětí projevilo lepší znalost angličtiny a řeklo si o propisku. Tím mě opravdu zaskočilo, protože to smrdělo vzděláním. A tak jsem mu dal svou propisku, protože ta bude sloužit jenom jemu a snad jenom pro dobro (no, ta propiska vlastně nebyla moje. Půjčil mi ji v Sofii Kuba. Ale tak nějak se u mě zabydlela....).

Prolezli jsme si celý hrad a udělali spousty krásných fotek. Zjistili, že to překrásně smaragdové jezero Van vypadá jako každé jiné a vyrazili do Vanského muzea. Jenže to bylo zrovna v rekonstrukci, takže jsme se dostali jenom do venkovních expozicí v zahradě.

Když jsme si prohlíželi některé i 3000 let staré kameny popsané klínovým písmem, tak jsme uslyšeli zborový detský zpěv z vedlejší základní školy pro první stupeň. Šli jsme se tedy rychle podívat. Když jsme dorazili, tak asi pětistovka malých dětiček dozpívala nějakou písničku a jala se pomalu rozcházet domů. Jenže v tom okamžiku nás jedno z dětí uvidělo, něco zakřičelo a celý dav dětí se na nás otočíl a s křikem "My name is?" nebo "Where are you from?" se rozběhl proti nám. Vzali jsme pochopitelně roha. A děti po ulici za námi. Vběhli jsme zpět do zahrady muzea a zamkli branku. Stáli jsme před vchodem do budovy a všude kolem byly stovky dětí a snažily se přelézt plot. Naštěstí měl skoro dva metry a nahoře kvalitní kované bodáky. Do pár minut je řidiči školních dolmušů spacifikovali, narvali do mikrobusů a odvezli domů.

Večer jsme pak zajeli na nádraží na vlak. Sranda byla, že pokladní řekl, že druhá třída je už vyprodaná a musíme si koupit první. Nebyl by zase takový problém zaplatit 22YTL místo 19YTL. Jenže my jsme pečlivě dohlédli na to, aby nám nezbývaly žádné turecké liry. Takže jsme neměli dost peněz. Vytahali jsme tedy úplně všechny drobné, doplatili drobnými dolary a místo chybějího zbytku, jsme strčili pokladnímu do okénka půl kila pomerančů, co jsme dostali na plantáži, a Fidorku. A měli jsme lístek do Iránu.

Vlak měl tradiční dvouhodinové zpoždění a přestože nebyl parní, tak ze všech vagónů unikaly mraky páry. Lidi se začali rvát do vagónů jak dobytek, zabírat si celá kupé a zamykat se tam. My šli jako poslední a ukázalo se to jako dobrý nápad. Stevard z jídelňáku se zeptal odkud jsme a když jsme mu řekli, že z Čech, tak nás vzal do úplně prvního vagónu, kde kromě pár zazobaných arabů nebyl nikdo. A tak jsme měli s Kubou překrásné kupé s dvěma palandama jenom pro sebe. Ještě nám stevard přinesl povlečení na deky a vodu, průvodčí procvaknul jízdenky (aniž by se podíval, jaké máme) a popřáli nám dobrou noc.

Kolem jedné ráno jsme ještě museli vystoupit na Turecké celnici. Iránská policie už nás ven nehonila ale došla za námi do kupé a orazítkovali nám pasy. Mluvili docela pěkně anglicky. Ostatně i jako zbytek Iránské posádky vlaku. A ráno se již probudíme v Iránu.