Z Chillas až na konec světa

úterý 25.3. - ráno v devět podle našeho hotelmeistra měl jet autobus do Chillas. Jenže o něm nikdo nic nevěděl a devátá se blížila. Chodili jsme po městečku a různě se poptávali po autobusu. Ale lidé buď nevěděli nebo nám říkali, že autobusy jezdí pozdě odpoledne. A tak jsme to po hodině vzdali a došli k prvnímu minibusu, který stál a vypadal, že co nevidět vyrazí naším směrem a zeptali se řidiče, kam jede. Jel do Pattanu - to bylo asi 80km naším směrem a tak jsme ho vzali. Ještě jsme půl hodiny počkali, než se naplní a pak vyjel. Pomalu projížděl vesnicí a vykřikoval jména měst a vesnic přes které jede, jestli se ještě nějaký pasažér nechytí. Pár lidí
ještě vzal a docela jsme si oddychli, když konečně vyjel z vesnice. Ovšem jen na chvíli. Na prvním možném místě za vesnicí se autobus otočil a začal se vracet. Řidič totiž usoudil, že má lidí málo a tak jsme si plodnou jízdu krokem tam a zpět po celé vesnici ještě jednou zopakovali. Někdy před polednem jsme tedy vyjeli konečně z vesnice znovu, naostro a s jedním pasažérem navíc.

Autobus poměrně klidně poskakoval po "silnici" klikatící se údolím vysoko nad řekou Indus. S Kubou jsme si docela užívaly výjimečně klidné jízdy a fotili údolí kdykoliv se vyskytl nějaký malebný výhled - tedy pořád. Sem tam na nás někdo vedle cesty mávnul a tak řidič přibrzdil a on si naskočil na střechu. Jinde se zase ozvalo zabouchání na střechu a tak řidič
zastavil a některý z pasažérů "druhé třídy" slezl, zaplatil řidiči, strnule a s otevřenou pusou se na mě s Kubou podíval a pak mu odjíždějící mikrobus přejel nohy. Kupodivu to nesli docela sportovně, asi to tolik nebolí. Musím to někdy zkusit.

Po pár půlhodinových pauzách v různých vesničkách a několika násobných vyhlídkových jízdách jinými vensničkami jsme se konečně dokodrcali do Pattanu. Naprosté nespěchání kohokoliv v této zemi je asi další přirozenou součástí kuturního šoku pro měšťáka, který má pár týdnů dovolené a chce dojet co nejdál.

Už jsme měli lidí plné zuby, takže jsme koukali co nejrychleji najít další mikrobus, co by nás vzal dál. Poměrně rychle jsme jeden sehnali, ale jel také jen do nejbližší větši vesnice. A tak jsme se stejným stylem dodrnacali do Dassu a odtud do Shatial.

Shatial byl opravdu konec světa. V jedné zatáčce cesty tu bylo asi deset dřevěných domů, pár dětí prodávající ryby, které čerstvě vylovili z Indu, jeden obchod s ovocem, jeden se slepicema, mrak čumilů a jedno velké parkoviště plné minibusů. Náš řidič minibusu nám už několik vesnic
vyhrožoval, že už končí, ale tady tedy zkončil definitivně. Ptali jsme se místních, kdy pojede něco dál a oni říkali to, co nám mělo být už dávno zřejmé - až pojede, tak pojede. Sedli jsme si do stínu a čekali. A tak se k nám postupně přesunul shluk čumilů z vesnice-zatáčky a divili se, že nemluvíme Darí. Hodně se také divili, cože jsme to za divný stát ta Česká republika, když u nás nejsou školy, kde by se Darí vyučovalo. Vždyť je to jazyk, kterým mluví přes 150 miliónů lidí!

Asi po hodině konverzace, kdy na nás svůj ostrovtip vyzkoušela téměř půlka vesnice a Kuba porodil skoro celého ježka, projiždělo kolem osobní auto jenom s řidičem a tak jsem ho zkusi stopnout. Zeptal jsem se ho, kam jede. Jel do Gilgitu. Super alespoň kousek. Za svezení chtěl 600 Rupií (6 Euro) od každého. Naznačil jsem na něj mezinárodním gestem, jestli se nezbláznil. Po
chvíli handrkování jsme se dohodli na hořkých 150 Rupiích za osobu. Naložili jsme bágly do kufru, nastoupili jsme, ale... řidič nenastoupil. Šel do hloučku lidí a tam se s nima o něčem dohadoval. Pak přivedl dalšího spolucestujícího a posadil si ho na místo spolujezdce. Nastoupil si, ale ani pak nejel. Jen v klidu seděl a čekal. Chtěl ještě patého. To byl tedy stop!

Čekal na pátého tak dloho, než přišel do jednoho z minibusů řidič a vyjel na silnici. Začal shánět lidi a minibus se pomalu plnil. Protože minibus rozhodně stál méně jako autostop, tak i spolujezdec vystoupil a šel na minibus. Když nám došlo, že s tímhle vydřiduchem daleko nedojedem, tak jsme i přes jeho výrazné protesty, vytáhli z kufru batohy a šli je přivázat na
střechu minibusu. Ten jel za 100 Rupií. Když byl minibus už skoro plný a vypydalo to, že pojedem, tak se ve předu začali chlapi o něčem hádat a zkončilo to tím, že se naštvaný řidič sebral a odešel. Chlapi začali zase vystupovat, sedat si na bobek na kraj silnice a zaujímat tím uneverzální Pakistánskou čekací polohu. Já s Kubou jsme i přes ohromné vedro raději zůstali v minibuse, aby nám něco neuniklo.

Po chvíli se od vesnice objevil asertivní chlapec a po chvíli postrkování s chlapama si sednul za volant. Chvíli zvědavě tahal za všechny možné páčky, blikal světlama, stíral suché sklo a zakončil to tím, že nastartoval se zařazenou rychlostí. Minibus se divoce rozeskákal, ale Dieselův motor
poslušně chytil. To nás poměrně dost vyděsilo. Představa, že tenhle kluk, který jednou viděl auto na obrázku, s námi bude vykružovat zatáčky ve stěně stovky metrů nad divokou řekou, už byla moc i na mě. Naštěstí auto dost vyděsilo i samotného chlapce, ten ve zmatku dupnul na brzdu a s několika divokými zazmítáními se minibus zase zastavil. Naštěstí tahle maličkost dost vyděsila i nějaké řidiče poblíž a tak se smiloval, nastoupil, nastoupili i všichni ostatní chlapi a vyrozilo se. Kam jinam než pochopitelně zpět do vesnice udělat si spanilou jízdu, aby se zaplnila i poslední dvě volná místa z dvaceti, která zbývala.

Jakmile jsme vesničku znali dostatečně tak řidič usoudil, že je tedy čas vyrazit a zamířil směrem z vesnice. Z předu se opět ozvalo divoké dohadování, které zkončilo tím, že řidič na konci vesnice stejným způsobem jako jeho předchůdce autobus zašlápl, vystoupil a odešel. A tak jsme zase vystupovali a zase čekali. Od jednoho z čekajících lidí jsem se dozvěděl, že se chlapi vpředu vždycky snaží usmlouvat ze 100 Rupií (1 Euro) na 80 Rupií a to se řidiči nevyplatí, tak raději nejede. Chvíli jsme uvažovali, že by nám bylo příjemnější, zaplatit 200 Rupií navíc a pokrýt tak řidičovo ztrátu než se péct na prudkém slunci v jedné z tisíce zatáček na KKH.

Nakonec to rozlouskl NATCO (NAtional Transport COrporation). Jde o pravidelnou autobusovou a minibusovou linku, která jezdí KKH od Rawalpindí do Gilgitu a zpět několikrát denně. Jezdí v pravidelné časy a za předem stanovené ceny. A měli poslední tři volná místa.

Chlapi se okamžitě vrhli k okénku a začali smlouvat. Procpal jsem se dopředu a řekl že akceptuju cenu (i když jsem nevěděl jakou) a řidič poslal závozníka, aby nám připnul batohy na střechu. Pak nám ukázal, abychom si nastoupili zadním okénkem na poslední sedačky v poslední řadě vzadu, chvíli shazoval nechtěné pasažéry ze střechy a vyjelo se.

Bohužel, zrovna tohle NATCO končilo v Chillas. Tam nás minibus vysadil před malým hotelem u cesty. Ptali jsme se místních v hotelu, kdy pojede minibus do Gilgitu. Nikdo však neuměl anglicky. Dlouho jsme se dohadovali rukama a nohama s každým, kdo tam seděl. Informace se značně lišili. Od "za chvíli", přes "osm večer" a "osm ráno" až po "hotel very good price,
mistér". Bylo šest večer a do osmi se nám čekat nechtělo, tak jsme postávali na parkovišti-asizastávce, jestli se něco neukáže. Jelo další NATCO v protisměru a zastavilo tu. Vedle řidiče seděl chlapík s perfektní angličtinou, který hrozně moc mluvil, ale i když to neřekl přímo, tak z toho stejně vyplynulo, že neví.

Zašli jsme do hotelové restaurace a podle slovníčku v průvodci zkusili bezmasé nekořeněné jídlo (Aloo Gobi). Dostali jsme květák s bramborama s univerzální chlebovou plackou (Naan). Docela se to dalo. Když už jsme tam doseděli až do osmi a zaplatili, tak jsem se "číšníka" zeptal, jestli už
minibus pojede. S nervózním obličejem nám nabídl hotel na noc za "very reasonable price". Sprostě jsem česky zanadával, zbalili jsme si věci a šli na silnici na starého dobrého stopa. Fakt jsem zuřil. Nikdo nepřizná, že vlastně vůbec nic neví a každý jen kouká, jak vytlouct z turistů nějaké peníze.

Za asi dvacet minut nám zastavil chlapík a řekl, že nás do Gilgitu vezme za 150 Rupií každého. Beze smlouvání a rovnou konečná cena. Ještě zastavil na návsi, vlítnul do hospody a odtud přitáhl další dva chlapy a mohlo se jet.

Jel úplně šíleně. Na rovnějších úsecích rozjel auto na 140km/h a před rozbitýma úsekama pak prudce brzdil. Vracečky jsem už raději vytěsnil. Jen sem tam zastavil u nějakého potoka, co tekl přes silnici a dolil si vodu do netěsnícího chladiče.

Zatím se setmělo a my alespoň neviděli ty srázy pod námi, kdykoliv se řidič s troubením vrhnul do vracečky a s pískáním gum ji řízl. Aby naše soukromé rallye po KKH nebylo tak nudné, tak nám nabídl, jestli nechceme také řídit. S díky jsme odmítli. Byla by to sice určitá cesta jak tenhle zlý sen přežít, ale z řízení vlevo jsem měl ještě větší noční můru než ze smlouvání v lekárnách. Jenže to byla velká chyba, protože se tím chytil příležitosti náš doposud tichý spolujezdec, který to vzal jako ideální příležitost naučit se řídit.

Po chvíli vysvětlování se naše auto rozskákalo vpřed. Jízda byla zřetelně značně nejistá, ale alespoň pomalá, takže jsme si mohli naši smrt pěkně pomalu vychutnávat. Jenže jak kilomtery ubíhali, tak se z našeho nezkušeného řidiče stával hotový zkušný Pittipaldi. Ani ne tak v jistotě řízení jako v rychlosti. Pak se auto zastavilo způsobem, jakým by zastavil normální řidič, kdyby chtěl prudce zabrzdit levou nohou a bez vysvětlení začal couvat. Nemusím doufám ani popisovat, že to bylo v úzké zatáčce nad propastí bez svodidel a Pittipaldimu juniorovi šlo couvání ještě hůře než brzdění. Pak najednou vystoupil, vyběhl před auto a z příkopu vytáhl docela jetou kšiltovku. No a pak to bylo teprve rallye.

Do Gilgitu jsme dorazili hluboko v noci. Dva chlapíci vystoupili a místo sjednaných 150 Rupií za osobu mu dali jen 100 Rupií a s díky odešli do tmy. Takhle by se myslím neměla smlouvat cena ani tady. Nechali jsme se dovézt před hotel Medina, který doporučoval průvodce. Jenže auto začalo chcípat a nechtělo ani moc znovu chytat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že už mu definitivně vytekla voda z chladiče a teď se mu to přehřívá, ale to odmítal s argumentem, že teploměr ukazuje teplotu nízkou. To neponořené teploměry většinou dělaj. Dovezl nás do centra a ptal se po hotelu Medina. Nějaký chlapík nám řekl, že takový hotel neexistuje, že je jen tržiště Medina
Market, ale hotel ne. A tak nás poslal do hotelu Taj (který asi vlastnil).

Hotel Taj byl plný, ale vzali nás do nějakých nových domků, co k hotelu přistavili teprve nedávno. Cena 4 Euro na pokoj a noc a dostali jsme ten nejluxusnější pokoj, co jsme za cestu viděli. A ještě čaj na uvítanou gratis.

Dlouho do noci jsme ještě koukali na HBO na Rychle a zběsile - Tokyo drift a velmi se bavili nad jejich klidnou a bezpečnou jízdou.