úterý 15. dubna 2008

Jak si užili hotelu

pátek 21. března - krátce před šestou nás probudila série mohutných výbuchů. Ani ne tak hlasitých jako intenzivních. Z plesnivého stropu nad mojí postelí opadávaly kousky omítky i když hluboký zvuk asi osmi salv nebyl skoro slyšet. Pak bylo zase ticho a zdá se, že kromě mě to nikoho jiného ani neprobudilo. Kuba samozřejmě spal. Ale ten není směrodatný. Toho by neprobudilo, ani kdyby nám do zdi pokoje naboural hořící náklaďák s kapalným vodíkem. Ptal jsem se v hotelu a různých jiných lidí, co to bylo, ale nikdo prý nic neslyšel. Řekl bych ale, že to spíš nikdo nevnímal. Třeba střelba je tu slyšet docela běžně a lidi se už ani neohlíží odkud jde. Střílení samopalem do vzduchu tu slouží jako takový jednoduchý a levný ohňostroj. Moje stojně pragmatické myšlení si nemůže odpustit otázku, co se se střelama stává, když jim vysoko nad zemí postupně dojde kinetická energie. Pochybuji, že by se zapichovaly do mraků. Takhle daleko to tu ale asi nikdo nedomýšlí.

Došel jsem si nakoupit snídani. Koupil jsem si ten prý nejslanější chleba, co měli, kus másla a marmeládu. Skoro evropská snídaně. Akorát chleba měl výraznou chuť bomparů, máslo bylo bůvolí a marmeláda byla vyrobená z pomerančové kůry. Z mobilu šéfíka hotelu jsem si zavolal Javedovi, bývalému postgraduálnímu studentovi strojní fakulty ČVUT, se kterým jsem byl e-mailem dohodnutý, že by mi mohl pomoci zprostředkovat nějaké exkurze do místních universit. Říkal, že má nějakou práci, ale že se zkusí večer stavit na kus řeči. Zbytek dne jsem se jen tak poflakoval kolem s operačním radiusem diktovaným výsledky bojů střevní mikroflóry kdoví s čím. Odpoledne jsem pak trávil v internetové kavárně a plodil tam tuhle hrůzu.

K večeru se ukázal Javed i se svými dvěma kolegy z práce. Co dělá nikdy neřekl přímo, ale vzhledem k tomu, že dělá ve vládním výzkumu a pracují na nějakých detektorech pro CERN, tak to bude zřejmě výzkum jaderný. Chvíli jsme drbali kolegy z ČVUT a já se radoval, co všechno zajímavého se člověk dozví o svých sousedech deset tisíc kilometrů od Čech. Dohodli jsme se, že Javed zkusí sjednat exkurze na dvě university v Islamabadu a jednu v Peshawaru a my si zatím projedeme Karakoramskou dálnici. Javedův kolega Shariq se ještě nabídl, že zná člověka, který vlastní chatky k ubytování na Fairy Meadows pod Nanga Parbat a tak ho zkusí kontaktovat, jestli je možné se tam v tuhle roční dobu dostat. Taky jsme se dozvěděli, proč tu pořád vypínají proud. Pákistán má totiž většinu svých elektráren vodních a teď je období sucha. Produkce elektřiny tedy nedokáže pokrýt spotřebu a tak v Pákistánu mají putovní černou hodinku. Prostě v každém městě každý den vypnou v určitou dobu na hodinu proud. Takže třeba v Islamabadu vypínali elektřinu vždy mezi sedmou a osmou hodinou večer. Tohle bych dal ochutnat každému bezhlavému nadšenci do obnovitelných zdrojů energie.

Večer byl slyšet ze sousední čtvrti nějaký hlasitý koncert. Spěvák měl zřejmě úspěch, protože po každé jeho písničce byl bouřlivý potlesk. Tedy alespoň ze začátku. I když jsem hudbu neposlouchal pozorně, nemohl jsem se zbavit pocitu, že zpívá pořád tu samou písničku. A asi jsem nebyl daleko od pravdy, protože za každou další písničkou byl potlesk stále slabší a slabší až se postupně proměňoval v křik a pískání. Po dalších pár písničkách se ozvala dávka ze samopalu a pak už zpívali jiní.

V sobotu už se průjem mě i Kubovi postupně uklidňoval a tak jsme začali plánovat další cestu. Rozhodli jsme se, že místo desetidenní cesty zpět po rozbitých pakistánských silnicích a teplotně cyklujícími Iránskými autobusy koupíme i tu šíleně drahou letenku do Istanbulu a ušetřený čas strávíme v Himalájích. Taky je otázka, jak dlouho bychom zase čekali na iránské vízum. Letenka stála v přepočtu kolem sedmi tisíc korun. Docela mě namíchlo, když jsem zjistil, že cena letenky je jenom čtyři a půl tisíce, letištní poplatky 150Kč a zbytek prý daň pakistánské vládě, kterou cizinci z letenky platí. Ale co se dalo dělat. Shánět nějakého Pákistánce na kterého bychom letenky napsali když už zbývají poslední tři místa v letadle se nám nechtělo.

Protože na hotelu nebylo vcelku moc co dělat, rozhodl jsem se provést rozborku a sborku rozbitého splachovadla záchodu. Po odšroubování asi pěti různých objímek a distanček, které bylo nutné vyndat, aby se vůbec zvedlo víko jsem objevil malou lékařskou lahvičku s bílým práškem bez popisku. Vzpomněl jsem si na varování v průvodci o metodách policie, která vám nejdříve někam podstrčí drogy, pak je u vás najde a vyžaduje tučný úplatek, aby vás nezavřeli. Pak ale nechápu, proč tu už dávno nebyli. Ale možná, že si to sem jen někdo schoval. No, v každém případě to tady nenajdou. Leda, že by hledali za větrákem v otvoru ve stropu.

Navečer jsem zavolal Shariqovi, jestli sehnal svého kamaráda z Fairy Meadows. Řekl, že ano a že se pro nás staví a doveze nás k němu, abychom se s ním sami domluvili. Kuba prohlásil, že výlet překračuje jeho momentální operační rádius a tak jsem s Shariqem vyrazil sám. Shariqův kamarád bydlel kus za Islamabadem na poměrně luxusním sídlišti a živil se jako průvodce. Zklamal nás. Cesta na Fairy Meadows je v tuhle dobu prý celá pod sněhem a dostat se tam by prý byl problém. Naopak nám ale doporučil, ať zajedeme do Karimabadu v údolí Hunza, kde v tuhle dobu bude začínat jaro a všechno tam bude kvést. Pak ať se mrkneme do Skardu, města odkud vyráží většina expedic na pakistánské osmitisícovky, a udělali si pár výletů kolem. Ptal jsem se ho ještě na bezpečnost. Říkal, že všechny války, co se v oblastech kolem Karakoramské dálnice (KKH) vedou jsou zpravidla mezi jednotlivými kmeny a nikoho jiného do toho nezatahují. Turista je pro ně prý host a hosta si každý Pákistánec velice váží. Dokonce vyprávěl, jak vzal skupinu Kanaďanů do údolí Swat k jednomu místnímu Talibánskému vůdci. Prý se s ním všichni fotili a jednu postarší Kanaďanku nechal dokonce za 7 Euro vystřelit z bazooky. Ptal jsem se tedy na Daru. Prý by se tam možná dostat dalo i když jsou tam teď nějaké potyčky s pakistánskou armádou, ale stejně jsou všechny obchody zavřené a ulice vylidněné, takže bychom tam stejně nic neviděli. Ještě jsem si na průvodce vzal kontakt, kdybych se přeci jen na Fairy Meadows někdy vydal a Shariq mě hodil zpátky na hotel.

Protože Shariq byl asi jediný Pákistánec, který nejezdil jako magor, tak jsme měli dost času si v autě povídat. Ptal se mě, jaký je můj názor na dánské karikatury zesměšňující Mohameda. Jestli je možné něco takového obhajovat svobodou slova. Řekl jsem mu, že kreslit a psát si může každý co chce, ale je to dost nerozum navážet se do něčeho o čem každý ví, jak jsou na to muslimské země háklivé. Ostatně u nás je svoboda slova také, ale hajlovat se také nesmí. Shariq to vzal a zase odsoudil to, že se kvůli tomu pakistánští extrémisté pokusili karikaturistu zabít. Násilí prý nic neřeší. Souhlasil jsem s ním a navrhnul jsem, že když Evropani karikaturovali Mohameda, tak přiměřená odveta by byla, kdyby si nějakou karikaturou zase muslimové vystřelili z Ježíše. Na to mi ale Shariq řekl, že to by žádný Muslim nikdy neudělal, protože si Muslimové každého věřícího váží a zesměšňovat cizí proroky by si nikdy netroufli. Kromě toho je Ježíš prorok i v Islámu. To se dalo vcelku pochopit. Mnohem spíš, než ta dánská karikatura.

Žádné komentáře: