Od Sunnitů k Šítům

Nemám rád ikony. Ale pokud musíte používat perské Windows, tak ikony opravdu oceníte!

sobota 8.3. - A tak nás kolem osmé ráno (tedy vlastně kolem půl desáté místího času) probudil stevard v Tabrizu v Iránu. Vlak zastavil a železničáři nás nasměrovali do příjezdové haly. Tam už celníci velmi pečlivě probírali všem přijíždějícím jejich mraky ohromných zavazadel. Když nás a dva Angličany uviděli, nechali nás předběhnout celou tu hodinovou frontu a pustili nás bez kontroly. Hned na nádraží fungovala banka, která nám směnila peníze (středně výhodný kurz, 1$ komise). Ale odmítli mi vzít mojí padesátidolarovou bankovku, protože byla hodně pomuchlaná (není divu, když ji máte týden zašitou ve slipech). Dokonce mi řekli, že ji vzít nemůžou, ale že ji určitě udám na černém trhu ve městě - ochotní úředníci. Rozměnili jsme Kubovu padesátidolarovku, která ještě voněla inkoustem a složili se s Britama na taxík do města (0.5$ na osobu).

Taxikář nás ochotně dovezl do "zaručeně nejvýhodnějšího" hotelu ve městě (guesthouse Darya). Ukázalo se, že chtějí asi čtyřnásobek, než se píše v průvodci a tak jsme chvíli zkoušeli smlouvat a pak odešli (takže taxikář svou provizi nedostal, hehehe). Našli jsme nejlevnější guesthouse dle Lonely Planet, co měli Britové, ale pořád tam chtěli dvojnásobek (8$ za pokoj pro dva), než v průvodci bylo. Britové to vzali, ale my, s povahou drsnější než ten nejchudší Skot, jsme se vydali hledat ještě levnější hotel. Po dvou hodinách hledání a krutého smlouvání jsme našli guesthouse za 6$ za pokoj pro dva. Pan domácí smlouvání skoro nevydržel a musel se jít ke konci opláchnout studenou vodou.

Jak jsme přišli do hotelu, tak na nás skočil náš soused, který uměl dobře anglicky (konečně někdo). Jmenoval se Islámi a byl to vysloužilý letecký inženýr (ten třetí v kabině) v důchodu. Anglicky uměl, protože létal pro Americkou armádu. Po Islámské revoluci (1979) se vrátil ke své rodině do Iránu a už nikdy nevycestoval - jako většina Iránců. Teď má důchod 250$ měsíčně a při návštěvě syna pobývá v hotelu - ale přímo to neřekl. Dozvěděli jsme se od něj spoustu cenných praktických informací. Mezi jinými i to, že Islámi se svým spolubydlícím (kterého vyhnal bratr z jejich společnéh domu), tu bydlí v horším pokoji než máme my už čtrnáct dní a platí 8$ za dvojlůžák - fakt jsme to s tím smlouváním trochu přehnali, ale za to můžou Turci, ty mě vytrénovali, fakt!

Po chvíli přišel Islámiho spolubydlící, který zase pracoval čtyři roky v Německu, takže mluvil plynně německy a tak začala strašlivá jazyková smršť, kdy jsem musel mluvit s Islámim anglicky, spolubydličem německy, Kubou česky a všem to navzájem překládat. Do toho jsme ještě popíjeli čaj z malých zavařovaček s mírně karamelizovaným cukrem mezi zubama. Takže jsem si hned na začátku rozedřel dásně od cukru a spálil patro od čaje. Chce to přecijen trochu cvik.

Trochu jsme ještě schrupli a odpoledne vyrazili na průzkum města. Na kraji silnic tečou v Iránských městech v korytech potoky, které odplavují všechen bordel, který Iránci prostě hážou z oken aut (jako v Asii asi všude). Na první křižovatce nás okamžitě odchytili policajti a pozvali nás na další čaj. Jejich šéf mluvil trochu anglicky, tak se vyptávali odkud jsme a tak a smáli se naší výslovnosti perštiny. Naštěstí mluvili i turecky (jako v celém západním Iránu), takže jsme se domluvili. Vyfotit se chtěli, ale jejich velitel to nedovolil. Řekl, že nesmíme fotit policajty, vojáky, vlaková a autobusová nádraží a tak. Ostatní policajti byli očividně zklamaní.

Zeptali jsme se, kde si dát dobrý šiš kebab (skopový gyros) a tak nás jeden z policajtů zavedl do jídelny a pohrozil obsluze, aby nám dala normální ceny. Číšníci nám nanosili jídla, že jsme to nemohli sníst. Jednoduché věci, nijak nezdobené, ale syté a dobré. Celkem za oba 5$ (později nám Islami řekl, že je to o 2$ méně, než by dostali místní - to už jsem se trochu styděl).

Prošli jsme bazar, kde nás hned chytil vekslák a já mu chtěl směnit tu zmuchlanou padesátidolarovku. Jenže jsem ji u sebe neměl. Nechal jsem ji v hotelu. Tak nám dal vizitku, abychom ho ráno navštívili v bazaru v jeho obchodě se starožitnostmi. Ještě nás provedl městem, zjistil ceny vlaků a autobusů do Esfahánu, ale lístky jsme nekoupili, protože byl den smrti imama Rézy a prodavač v cestovce řekl, že nám lístky neprodá, protože se musí modlit.

Prošli jsme město, nakoupili datle (1$/kg), pomeranče (0.5$ za kilo), dortíky v cukrárně (2$/kilo), banánové koktejly s 50% smetany (2$/litr), čtvrtkilové točené zmrzliny (1$/kg) atd. - tady rozhodně nezhubnu. Ještě ve městě měla být krásná Páteční mešita, která je ale už 40 let v rekonstrukci a je otevřená jenom v pátek.

Večer si nás ještě odchytil Islámi a nad dalšími litry čaje filtrovaného cukrem v zubech nám vyprávěl o ruském stroji na počasí (prý to viděl v plánech - silné letadlo s velkými eletrickými generátory za sebou táhne padák ve tvaru prstence, který vysokofrekvenčním vysokým napětím dokáže otočit směr větru. A tak nejsilnější zima v Iránu prý ne náhodou byla při návštěve Geoge Bushe). Vyprávěl nám o Islámu. Šíté - kterých je v Iránu většina - vyznávají imámy. Imámové jsou duchovní vůdci - následníci Mohameda, kterých bylo jedenáct. Na dvanáctého se čeká. Má to být opět Mohameda, který spojí celý svět a všude zavládne mezi lidmi mír. Šestý imam se jmenoval imam Rézy a je významný tím, že je jako jediný pochovaný na území Iránu. A tak zřejmě, aby vláda nemusela pouštět své muslimy do Saudské Arábie do Mekky, a riskovat tak, že už se nevrátí, tak je posílájí mrknout na imama Rézu. Také jsme probírali práva žen a dozvěděli se, že Kor'an stojí hodně právě na jejich straně. Pokud žena nechce pracovat, tak nemusí a muž ji musí živit (je to jeho povinnost). Pokud žena pracuje, tak nemusí manžela moc poslouchat. Manžel musí také hodně poslouchat manželku a v případě rozvodu je na tom v každém případě majetkově chlap hódně bit.

Také poradil Kubovi jak na kašel. Prý se to naučil při válce v Perském zalivu (neříkal na čí straně), když se dusil z horka. Prý velmi pomáhá vycucat úplně malinký kousek opia. A tak Kuba dostal malý kousek opia a konečně se trochu rozpovída a v noci pořádně vyspal bez kašlání.

V pondělí jsme vyrazili za vekslákem do bazaru. Jenže když jsme po hodině bloudění bazarovým bludištěm našli s pomocí jednoho prodejce koberců jeho krámek, tak ho tam neznali. Jeho škoda, mohl dostat natrženou padesátidolarovku. Na křižovatce v centru bylo veksláků spousta, tak jsme vysmlouvali kurz 9 300 Riálů za dolar + 10 000 Riálů komise (trochu lepší než banka). Pak jsme zahlédli na křižovatce infocentrum, tak jsme tam zašli. Narazili jsme tam na včerejší pár z Anglie, který si v infocentru právě koupil za 20Euro zájezd taxíkem na vesnici vytesanou ve skále asi 30km za Tabrizem.

Vedoucí infocentra se jmenoval Nasser a uměl pár slov snad z každého jazyka. Nejdříve nás posadil a dlouho zuřivě někam telefonoval. Pak praštil s telefonem a se zuřivým "Kůrfa!" zase zvedl sluchátko a začal telefonovat někam jinam. Než mu to zvedli, tak na nás mrknul a řekl do sluchátka: "Dál bích si studené pifo.". Zeptali jsme se na víza a řekl nám, že na naše vízum nás 100% zpět do Iránu z Pakistánu nepustí. Ale na Iránské ambasádě v Islamabádu by nám prý měli vystavit Iránské tranzitní sedmidenní vízum do druhého dne. Tak uvidíme. Ještě nám zarezervoval jízdenku na večer do Esfahanu, řekl že jsme blbí, že jsme si nesměnili dolary u něj, že má nejlepší kurz a když z nás nekoukaly žádné peníze, tak nás vyhodil.

Prošli jsme si město a začínali jsme si všímat dalších a dalších detailů. Vtipné třeba je, že i když má někdo výrobek třeba deset let starý, pořád ještě na něm nechává igelit z výroby. Tak se třeba stalo, že jsme v cestovce, kde jsme platili za lístky za autobus, seděli na židlích v prošoupaných igelitech s od sluníčka skoro vyšisovanou cenovkou. Telefon byl starý snad padesát let, ale na šňůře od sluchátka byl ještě stále natažený igelitový přebal, který už stářím praskal a drobil se. Úředík se neustále trápil předkláněním nad telefon, aby šňůru moc nenatahoval a neopadávali mu z ní kousky zpuchřelého igelitu.

Zaplatili jsme za hotel 7$, abychom zachovali tvář svou i pana domácího a vydali se na autobus. Dost nás překvapilo, když nás na ulici oslovila dívka s matkou. Taková neslušnost! Navíc se ptala, jestli si nás může vyfotit. A tak jsme si ji na oplátku hned také vyfotili. Alespoň jednu holku máme zblízka - jinak peršanky před focením utíkají.

Na nádraží jsme mohli porovnat rozdíl mezi sociálním Mercedesem a dvojnásobně dražším luxusním Volvem. Bohužel, už jsme měli koupený lístek na odporné Volvo a ten skvostný veterán nám byl odepřen. Alespoň prozatím. Ve Volvu jsme pak poznali pravé peklo. Úžasné klimatizované Volvo se službou spočívalo v tom, že jsme hned na začátku dostali svačinu v pytlíku (čítající jeden malý plastový koláček, diskosušenky - dvě kolečka, každé balené zvlášť a kelímek na vodu). Klimatizace spočívala v tom, že bus neměl okna, takže se v autobusu s nefunkční klimatizací nedalo větrat a bylo tam na umření. V noci se konečně ochladilo, tak řidič rychle přitopil. Když se už opravdu nedalo spát a teploměr v autobusu ukazoval 29 stupňů Celsia, tak už jsme to nevydržel a šel jsem to říci řidičovi. Stlumil tedy topení na 24 a místňáci přihodili mikiny.

V pondělí 10.3. jsme se tedy probudili v Esfahanu na autobusovém nádraží. Všude se na nás vyhrnuli obchoduchtiví taxikáři, ale my už jsme jen zkušeně pohazovali hlavama a mlaskali (iránsky "ne"). Věděli jsme, že zatímco taxík do centra bude stát i po smlouvání 2$, tak městská doprava bude za 0.025$ (ano, skutečně - 50 haléřů za lístek) a navíc to byla daleko větší legrace. Probíjeli jsme se autobusem a cpali se v narvané přední části s ostatníma chlapama. Ženy si vklidu vychutnávali spousty místa v zadní, oddělené části určené právě jim. Většina si pečlivě zakrývala obličej, ale našly se i takové odvážné, které nejen, že nechávali obličej odkrytý, ale navíc i mírně koketovaly nenápadně vystrčeným pramínkem vlasů, který jim "omylem" vyklouzl zpod šátku - tyhle městské rebelky!

Našli jsme podle průvodce nejlevnější hotel a měli jsme radost, když nás i bez smlouvání stál každého 4$. Nadšení trochu opadlo, když jsme přišli na pokoj a místo dvou postelí tam bylo postelí pět a z toho dvě obsazené - alespoň už víme, co jsou to ty záhadné hory "dormitory". Naši spolubydlící byli dva holanďani. Jeden cestoval po muslimských zemích, druhý jel z Holandska do Indie na kole - už dva měsíce. Trochu jsme zdřímli po přetopeném nočním busu a vyrazili do města.

Kuba vyrostl na hájovně uprostřed polabských lesů. Nejrušivější zvuk co zná, je prý pískání couvajících kamionů, které zásobují 5km od hájovny vzdálené Tesco. Tyhle vícemilonová města s věčně troubícíma autama snáší opravdu špatně. I já uznávám, že je to velký stres. Hlavně na psychiku. Praha je proti těmhle městům kostel v pátek odpoledne.

Došli jsme na Imámovo náměstí, které je prý největší na světě. A je opravdu velké. A celé patřilo jenom nám - tedy jen na okamžik. Jakmile se totiž ukázalo, že se na náměstí objevili turisti, začali o nás zápasit prodejci koberců s taxikáři, droškaři, veksláky a další havětí parazitující na turistech. Když se n lidí pere, n+1. se směje - a tak jsme se vytratili do místní jídelničky. Dali si jediné, co tam měli - šiš kebaba s kopou rejže (zase) a pak se proplížili do Imámovi mešity (další nevětší na světě - jen v Iránu jsou největší asi tři). Kuba si mešitu prohlédl a světově slavnou dlaždičkovou výzdobu otráveně ohodnotil, jako předimenzovanou koupelnu. Tím prý s mešitama končí. Už ho nedostanu ani do jedné.

Chvíli nás po náměstí pronásledoval/doprovázel mladý středoškolák, který angličtinou rychlosti a dikce protiletadlového kulometu vyprávěl, jak je Islámská revoluce špatná a jaký je ajatolách Chomejní (vůdce revoluce - prosadil tvrdé dodržování Kor'anu v životě lidí) blbec. Vymluvili jsme se, že jsme se v žádosti o vízum zavázali, že se nebudeme s nikým bavit o politice a tak nám alespoň koupil pohlednici a zmizel. Poslal jsem si pohledy a vyrazili jsme na informační centrum zeptat se, odkud se dá zatelefonovat na českou ambasádu v Iránu (kvůli vízu zpět) - to nám poradil recepční v našem hotelu, protože mu to řekla Iránská cizinecká policie.

Na informacích se jedna slečna vydala s námi, aby nám ukázala cestu. Byl to vtipný doprovod. Při odchodu jsem jí omylem podržel dveře (blbej zvyk!). Aniž bych pro ní v ten okamžik existoval, vzala kliku a důsledně a demonstrativně dveře zavřela sama. Po cestě, když jsem různě kličkovali v zúžených místech tak, abychom se k sobě náhodou nepřiblížili méně jak na dva metry, jsem se dozvěděl, že studuje chemické inženýrství na vysoké škole. Mluvila krásnou angličtinou. Je zvláštní potkávat nejvíce anglicky mluvících lidí v zemi, odkud se nesmí vycestovat. Když jsme došli na hlavní poštu trochu jsme se zarazili, když jsem ji pouštěl otevřeným vchodem první a ona pouštěla mě. Byl to takový malý střet civilizací, které se vyvíjely dva tisíce let různým směrem. Nakonec jsem tedy přistoupil na místní zvyky a vešel na poštu první, ona dva kroky za mnou. Oběhla pár přepážek, aby zjistila, že z pošty se telefonovat nedá a zase jsme ve správném pořadí vyšli ven.

Před poštou mi ale pán u stánku prodal za 2$ telefonní kartu a tak jsem se nakonec na ambasádu dovolal. Konzulát prý pracuje od 10h - 12h. Mám zavolat zítra.

Pak jsme dvě hodiny marně hledali prý překrásnou páteční mešitu a zapadli alespoň do trosek nějaké staré opuštěné. Byl tam krásný klid, tak jsme tam pár hodin pobyli. Dohodli jsme se, že nebudeme pokračovat podle průvodce klasickou turistickou cestou "překrásnými" přelidněnými městy a rozhodli se, že si zajedem "čváchtnout řiť" do Perského zálivu, když nám ho Islami tak pěkně osvobodil (snad).

Další den jsme zase vyrazili městskou dopravou na autobusový terminál. V terminálu nás hned ochytili chlapík a dohodil nás do cestovky na lístky do Shiraz. Zeptali jsme se na cenu a oni nám hned vytisky lístky za 11$ za osobu do Volva. Pěkně jsme poděkovali a odešli. Vypadali překvapeně. V okénku o kousek vedle jsme koupili lístky na Mercedes za 2$ za osobu. Já jim dám jedenáct dolarů šulínum šmelinářským!!

Mercedes byl úchvatný. Všechno posvařované dost ruským stylem, ale mrak místa nohy, naprosto neergonomicky tvarované sedačky (rozumněj: pohodlné), vichr foukal otevřenýma oknama a za burácení motorů (nevěřím, že takový rámus nadělal jen jeden) jsme si to šnerovali dvacítkou strmými horami. Ve Shiraz jsme byli tedy až za tmy. Zalezli jsme do bufáče, kde obsluhoval trochu afektovaný Iránec, který vypadal jak Elvis a neustále tvrdil, že vypadáme oba jak Pavel Nedvěd (jeden?). Měli, světe div se, jenon šiš kebab s rejží. No, tak jsme si dali šiš kebab s rejží i když tady byl dost obyčejný a stál pro oba 7$.

Nad městem jsme zahlédli nějakou vysokou horu, tak jsme s na ní vydali. Po půl hodině stoupání (a Kubovo záchvatech kašle) jsme vystoupali skoro na vrchol a tam jsme zabivakovali. Takhle to město bylo pěkné. Bylo daleko a nebylo skoro slyšet. Takhle se tu žít dalo.